Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Rounek...

Často míjíme na svých cestách vesnice malé, menší či nejmenší. Pár chalup a dost. Kdo by si vzpomněl na nějakou tu díru. A zatím i těch pár chalup má svoji dávnou a bohatou historii. Do téhle vsi zajedete po jediné cestě a po stejné musíte jet zpět. Nejezdí sem vlak ani autobus. Lidé odtud chodí pěšky. A šlapali kdysi každý den do Starých Hor do Kernových závodů. Patnáct kilometrů. Vycházeli ráno kolem čtvrté, ve sněhu, v blátě, v lijáku, a vraceli se kolem osmé hodiny večerní. Přesto se dokázali radovat a zpívat na lavičkách před chalupami. Zvonek na dřevěné zvoničce jim oznamoval poledne a večerní čas. Dlouhé zvonění bylo věnováno právě zemřelému. Dodnes při něm vycházejí lidé před chalupy a ptají se, kdo že už nebude napříště mezi námi. Malé dědiny se mění pomaleji než ty velké. Čas tady přešlapuje přece jen nesměleji. Ráz chalup připomíná začátek století a bílé fasády zářivě svítí do slunce. Z komínů voní kouř po dřevě a z oken muškáty a nedělní vepřoknedlozelo.

Rounek: Pár chalup a dost...
Máme spoustu malých krásných vesnic. Bude stále co obdivovat. Snad. Třeba Boží Muka na návsi z 18. století. Považte, že nestojí na svém původním místě a byla přenesena z okraje vsi už v roce 1924. Nebýt plánu z roku 1780, nikdo by to nepoznal. Na jejich místě stojí nyní mezi čtyřmi lípami vysoký dřevěný kříž. Kopie původního, který se v osmdesátých letech rozpadl. Mimochodem, ta nejmohutnější lípa má obvod 6,5 metru a je vážně nemocná. Potřebovala by ošetřit...
Rounek, Raunek. Česky zní skoro stejně, jako německy. Však zde před válkou žila většina Němců. Založení vsi spadá do období kolonisace zdejšího území želivským klášterem. První pojmenování vsi bylo proto německé a je odvozeno od její polohy v nehostinném koutě na okraji samého katastru. Je to typická krátká ulicovka z poloviny 13. století. Podle Trčkovského urbáře z roku 1554 zde bylo tehdy sedm osedlých: Foltan, Beneš, Hanuš Pohane, Bruzl, Gottl Fišer, Bruzl Weytmiller, Brož Anderle. Různorodá směsice. Bůh ví, odkud sem všichni přišli. Počet obyvatel začal narůstat až po třicetileté válce.
Nedaleké staré doly dávají tušit, že zde přebývali původně nejen zemědělci, ale i horníci a další pro ně důležité profese. Podle pomístních názvů jde o milíře a vůbec místa s výrobou dřevěného uhlí. Lesy tak pomalu mizely a na jejich místě vznikala pole a louky. Pro potřebu dolování a propírání zdejších rud byly budovány kaskády rybníčků, z nichž se jeden doposud dochoval. Ostatní byly buď zcela aplanovány při výstavbě železnice a nebo při melioracích. Obdivuhodné je, že většina mezí, cest a cestiček, nájezdů na pole, zůstala zachována podnes a můžeme si udělat velmi dobrou představu, jak asi vypadala zdejší krajina na konci středověku. Děsivá je pouze představa, jak všechna ta pole a louky mohly být včas posečeny a sklizeny. Úmorná práce a stálé obdělávání půdy po celá dlouhá staletí, to je odkaz našich předků. Je třeba vážit si ho. Všechno v této krajině má své pevné místo, pevný řád, vše prošlo úspěšnou zkouškou staletími. Měli bychom si všeho více vážit...
Procházíme-li okolím vsi, můžeme nalézt několik míst po dobývání křemene pro nedaleké sklárny v Mirošově. To ještě nebylo zaplaveno krásné údolí Ježenského potoka dnešní Hubenovské vodovodní nádrží a stál zde starý mlýn a nad ním dva rybníky. Patryho a Nový rybník. Ten druhý byl velký a byl zbudován ve druhé polovině 18. století, aby čelil nestálé vodě a mlýn tak aby mohl pravidelně klapat. Posledním majitelem byl rod Pešků.
Pojďme tedy kolem romantického potoka se žlutými blatouchy, přes louky s jarními vstavači, konvalinkami a vemeníky a vstupme do lesa, kde voní pryskyřice smrků, borovic, jedlí, vejmutovek statných buků, až staneme posléze na vrcholu Hory Sv. Antonína ve výšce 629 metrů nad mořem. Před námi, obklopená dříve statnými velikány smrků, dnes mýtinou, bude stát malebná barokní kaple zasvěcená sv. Antonínovi. Tudy vedla kdysi hlavní cesta z Jihlavy do Pelhřimova, tady odpočívali pocestní a vozkové s koňskými potahy, tady se zrodila pověst o pekařském tovaryši, který za nalezený poklad pod kamenem nechal postavit tuto krásnou stavbičku. Něco pravdy na tom je, byla skutečně postavena pelhřimovským pekařem Antonínem Polesným v roce 1737. Uvnitř je ilusivní malovaný kamenný oltář a venku zvonek, v pořadí již třetí, zhotovený v roce 1946 jakoby symbolicky z oceli německých dělových hlavní. Kdo zazvoní, tomu se splní jeho přání, kéž by se splnilo nám všem. Každoroční červnové pouti navázaly na dlouholeté místní tradice a tak se zde scházejí věřící a starousedlíci, aby se nejen pomodlili, ale i zavzpomínali. A opět se potkávají Češi a Němci, jak tomu bylo před válkou a jak by to mělo být i nadále...
Stará je to ves. První písemná zmínka je v listině želivského kláštera z roku 1359: ...abbas Siloensis Henslino confirmat judicium in Wyskytna cum villis Rausnek... Vždycky patřila pod nedalekou Vyskytnou a jejího rychtáře. Nejprve byla v majetku již zmíněného želivského kláštera, pak ji vlastnili Trčkové z Lípy a konečně v roce 1596 ji zakoupilo město Jihlava. Ještě ve středověku vznikl poblíž Rounku svobodný dvůr, zvaný později Schippenhof čili Šípový dvůr a od roku 1843 po parcelaci byl zapsán jako Nový Rounek. Dnes je to chatová osada s jedním opuštěným statkem. Nic už tady nepřipomíná stálé lidské sídliště a tak původní stará ves, nazývaná pro odlišení Starý Rounek, Alt Raunek, zůstala dnes u historického názvu, prostě je to zase jen Rounek.
Vesnička. Padesátka lidí ve starých chalupách a úplně novotou vonících vilkách. V roce 1850 zde bylo 210 obyvatel ve 22 domech. V roce 1970 jen 99 obyvatel ve 27 domech. Žije se tu dobře a žije se tu dál...

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)