Po staletí zde nebylo usedlých více než deset rodin. Třicetiletá válka dolehla i na tuto ves. Zůstalo pouze pět obydlených chalup. U počtu obyvatel se můžeme na chvilku pozastavit. V roce 1850 jich zde žilo 210, v roce 1900 dokonce 221, dnes asi padesátka. Bývalo zde kolem 140 Němců a 80 Čechů. V roce 1945 byli všichni němečtí obyvatelé vystěhováni.
Poválečný rozvoj či spíše úpadek této vsi zahájilo zřízení JZD a jeho zkrachování. Ani nástup státního statku vesnici mnoho nepřispěl. Budovy chátraly a bytový fond zůstal na úrovni středověku. I několikrát denně tehdy přecházelo středem vsi na 500 ovcí. Životní podmínky? Většině obyvatel to bylo zcela lhostejné. Dnes se konečně tvář této vsi mění. Nové fasády a nové stavby rodinných domků dávají tušit obrat k lepšímu. Ves zůstane zcela určitě na mapě.

Zpět na obsah

Sedmdesát let rouneckého vodovodu

Bez vody se nedalo a nedá žít. Bez vydatného zdroje nebylo možné založit v daném místě lidské sídliště. Proto konec této malé vsi tvořil vydatný pramen vody s rybníčkem pro napájení dobytka. Později byl zbudován o něco výše další. Stálý rozvoj jednotlivých hospodářství si pak vyžádal hloubení studní skoro u každého domu. Snad už ve 14. nebo 15. století. Dvě z nich slouží dodnes.

Jedna je hluboká devět metrů a v nejspodnější části je v křemeni vytesán kříž. Asi dva metry výše je vyryt jesuitský znak. A to hned dvakrát. U jednoho udělal autor obrácené písmeno S, druhý se mu konečně podařil. Předlohou mu asi bylo vyobrazení téhož znaku na oltáři v nedaleké kapli sv. Antonína. Ta byla postavena v roce 1737. Druhá studna posloužila jako zdroj vody při budování místního vodovodu.
Ostatní studny byly od padesátých let postupně zasypávány různým harampádím a především pak popelem. Nutno podotknout, že stejný osud potkal i půl tisíciletí starou úvozovou cestu do vsi. Zmizela docela nedávno rovněž pod záplavou rumu, popela a smrdutého odpadu. Na co také staré cesty pro pěší a studně pro vodu. Už už se nám začalo dařit poroučet slunci a větru a vůbec všemu.
Ale pojďme raději zpět k vodovodu. K jeho budování došlo v roce 1927. Dostatek vody posílilo v té době zrušení rybníčka nad vsí a na jeho místě vytvoření nové další studny. Voda ze dvou silných zdrojů pak byla svedena do vodojemu a rozvedena litinovým potrubím a olověnými trubkami do většiny stavení. V té době bylo registrováno v celé obci celkem 30 domů a 188 obyvatel. Vodovod však sloužil pouze pro tzv. Starý Rounek, což je vlastně dnešní obec Rounek, kde bylo jen asi 17 domů. Slavnostní otevření a předání do provozu se uskutečnilo dne 21. října 1928. Pro malou ves to byla veliká událost. Kronika poznamenala, že se slavnosti zúčastnili i hasiči z nedaleké Německé Vyskytné (dnes Vyskytné nad Jihlavou), aby si mohli vyzkoušet hydranty pro případ požáru.
Nadšení však bylo narušeno firmou Nordböhmische Wasserbau GMBH Aussig (česky Ústí nad Labem), která dodala celé zařízení s veškerými nápisy v německé řeči. Na tuto okolnost ihned poukázala zdejší česká menšina a to prostřednictvím Jihlavských listů v čísle 35 ze dne 1. září 1928. Na páté straně bylo v kritickém článku mimo jiné uvedeno, že dodavatelská firma "se domnívá, že je v německé říši, neboť neuzná za vhodno opatřiti své vývěsky textem ve státním jazyku republiky".
Navzdory tomu však vodovod sloužil bez větších závad až do roku 1997, kdy byl připojen na zcela nově vybudovaný vodovod ve Vyskytné a z větší části rekonstruován. Litinové potrubí bylo nahrazeno umělou hmotou. Jinak voda zůstala dále vodou a teče dnes už do všech domů a domků. Připomeňme ještě závěrem, že dlouhá léta se o zdárný provoz zdejší vodárny starala rodina Jindřicha Vacka a že posledním vodařem na Rounku byl pan Josef Pešout.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky