MUDr. Zezulka na pouti u sv. Antonína na Rounku u Jihlavy v červnu 2000... (foto: Rudolf Schebesta)

Co všechno musí lékař vyslechnout, aby napsal krátkou povídku Domov. Co prožívá, když život pacienta se neodvratně krátí a není naděje, že by se uzdravil. A tak, třeba až po mnoha dlouhých letech, napíše črtu o panu Vejvodovi, kde lékaře zastupuje v kritickou chvíli řidič sanitky, aby dopravil zpět do nemocnice pološíleného pacienta. A na otázku lékaře, jak to onen řidič dokázal, dostává překvapivou odpověď: "Já nevím, normálně jsme si promluvili". Ono je vůbec v této knížce všechno podivuhodně normální. Však to známe všichni jako pacienti, ale koho by napadlo, že se o nás bude jednou psát. Člověk se tady pozná v celé řadě příběhů, někdy se nadme hrdostí, to když i sám pan doktor ocení naše zatnuté zuby, jindy se pokusí přeskočit pár řádků a raději nečíst, to když si pan doktor postýskne a na adresu neznámého pacienta prozradí nějaké to jeho "choulostivé zakolísání". Inu, každý nemůže být hrdina, ale snad každý lékař by mohl psát romány.
Venku za oknem přešlapuje nedočkavé léto. Sedím s autorem druhého dílu knížky "Z deníku praktického lékaře II". Povídám si s doktorem Františkem Zezulkou. Je stále o čem si povídat. Nové a nové příběhy z jeho lékařské praxe plynou na povrch, jako pěna na hladinu pod jezem. A voda teče dál. Uteklo jí už hodně přes osmdesát let. Je stále průzračná, stále barevná, stále živá. Je temperamentní, jiskřivá, potutelná, laškující. Je prozářená vírou a láskou. Věřte, nevěřte, nebyla to cesta rájem. A těch bouřek! Ale nic naplat, zase se vyčasilo a cesta ubíhala i necestou.
Na úvod poslední povídky autor napsal: "Kdysi patřilo domovní znamení k domu. Někde měli nad dveřmi Slunce, jinde Měsíc, někde se šklebil medvěd nebo kvetl květ. Co by tam tak asi mohli mít doktoři?" Povídka nazvaná "Znamení" pak končí povzdechem, že život lékaře vlastně provázejí tuny vypsaných receptů. Tak tedy, že by uprostřed domovního znamení, jakéhosi věnce či kartuše, mohla být symbolická hromádka receptů? Kdepak, tenhle dům už zůstane navždy s prostou hladkou fasádou. Nenápadný. A proč by ne. Kolem dokola přece poletují stále nové a nové povídky. Je čas vzít do ruky pero a čistý papír položit na oválnou desku psacího stolu. Místo domovního znamení se bude psát... Římské číslice čekají - III, IV, V...
Nebudeme rušit. Poděkujme za návštěvu. A děkujme za pěknou knížku vydanou nakladatelstvím Jota - Javořice v Brně v roce 2000.
A teď, když už se za námi zavřely domovní dveře, ještě několik málo řádků o autorovi samotném: MUDr. František Zezulka, syn spisovatelky Vlasty Javořické, se narodil v roce 1915. Vystudoval lékařskou fakultu Karlovy university. Působil nejprve jako lékař - sekundář v nemocnici v Počátkách, pak byl praktickým lékařem v Kamenici nad Lipou, závodním lékařem ve Žďáře nad Sázavou, obvodním lékařem v Novém Městě na Moravě a v Dobroníně, posudkovým lékařem v Pelhřimově a konečně lékařem v Domově důchodců v Jihlavě. Jeho životní dráha nebyla snadná, byl a zůstal nestraníkem a silně věřícím katolíkem. Je otcem tří dětí, dědečkem šesti vnuků a pradědečkem dvou pravnuků. Zanedlouho oslaví své pětaosmdesáté narozeniny.
Vážený pane doktore, hodně zdraví a tvůrčích sil do dalších let!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky