Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
23.6.: Z policejního deníku: auto v příkopu shořelo, řidič utrpěl lehké zranění

23.6.: Do jihlavské zoo s vysvědčením s jedničkou za jednu korunu, chybět nebude oblíbené komentované krmení

22.6.: Výstava fotografií divokých zvířat i vzácných rostlin Barky Hrušky v jihlavském muzeu

22.6.: Pane. Kupte si rakvičku!

22.6.: Na Vysočině při bouřce padaly stromy, nejvíce práce měli hasiči na Třebíčsku

22.6.: Festival Vesuv plný muziky a piv od malých pivovarů pomůže Vojtovi, Františkovi nebo malé Agátce získat hiporehabilitaci na celý rok

22.6.: E-shop Dopravního podniku města Jihlavy umožňuje cestujícím správu a dobíjení jihlavské karty

21.6.: Z policejního deníku: nález ručního granátu; malého chlapce policisté nalezli a předali matce

21.6.: Tragická nehoda na Jihlavsku. Zemřel řidič osobního auta

21.6.: Muž a žena z Třeště vyráběli a prodávali pervitin, skončili s pouty na rukou

21.6.: DOKem letos proplulo 306 třídních lodí

20.6.: Z policejního deníku: vandal posprejoval lokomotivu; zloděj v obchodě byl dopaden; žena nadýchala téměř 3,5 promile

20.6.: Výměnu řidičských průkazů urychlí bankovní identita, jen na Vysočině si je musí do konce roku vyměnit patnáct tisíc lidí

20.6.: Vzpomínka na betlémáře, malíře a kapelníka Josefa Lišku v jeho rodné Třešti

20.6.: Svatojánská noc na Michalově statku

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Nad knihou, která nedávno vyšla

Je léto. Okna bývají až do večera otevřená a také slunce chodí spát v letním čase. Je dlouho vidět na modrý horisont a krátce na malou útlou knížečku veselých i vážných příběhů z ordinace. Rozumí se lékařské. Vonící tak prazvláštně, a čarovně, že ještě před vstupem do ní, snad v momentě, kdy se ozve ono vábivé vílí - Další prosím..., přestane většinu z nás všechno rázem bolet. Ale o tom dnes nebude řeč, budeme listovat a číst. Neviditelní staneme uprostřed ordinací a budeme svědky cizího strachu, cizí bolesti, cizího radování nad upatlanou dětskou prdýlkou nebo cizího potratu kdesi v lesním houští.

MUDr. Zezulka na pouti u sv. Antonína na Rounku u Jihlavy v červnu 2000... (foto: Rudolf Schebesta)
Co všechno musí lékař vyslechnout, aby napsal krátkou povídku Domov. Co prožívá, když život pacienta se neodvratně krátí a není naděje, že by se uzdravil. A tak, třeba až po mnoha dlouhých letech, napíše črtu o panu Vejvodovi, kde lékaře zastupuje v kritickou chvíli řidič sanitky, aby dopravil zpět do nemocnice pološíleného pacienta. A na otázku lékaře, jak to onen řidič dokázal, dostává překvapivou odpověď: "Já nevím, normálně jsme si promluvili". Ono je vůbec v této knížce všechno podivuhodně normální. Však to známe všichni jako pacienti, ale koho by napadlo, že se o nás bude jednou psát. Člověk se tady pozná v celé řadě příběhů, někdy se nadme hrdostí, to když i sám pan doktor ocení naše zatnuté zuby, jindy se pokusí přeskočit pár řádků a raději nečíst, to když si pan doktor postýskne a na adresu neznámého pacienta prozradí nějaké to jeho "choulostivé zakolísání". Inu, každý nemůže být hrdina, ale snad každý lékař by mohl psát romány.
Venku za oknem přešlapuje nedočkavé léto. Sedím s autorem druhého dílu knížky "Z deníku praktického lékaře II". Povídám si s doktorem Františkem Zezulkou. Je stále o čem si povídat. Nové a nové příběhy z jeho lékařské praxe plynou na povrch, jako pěna na hladinu pod jezem. A voda teče dál. Uteklo jí už hodně přes osmdesát let. Je stále průzračná, stále barevná, stále živá. Je temperamentní, jiskřivá, potutelná, laškující. Je prozářená vírou a láskou. Věřte, nevěřte, nebyla to cesta rájem. A těch bouřek! Ale nic naplat, zase se vyčasilo a cesta ubíhala i necestou.
Na úvod poslední povídky autor napsal: "Kdysi patřilo domovní znamení k domu. Někde měli nad dveřmi Slunce, jinde Měsíc, někde se šklebil medvěd nebo kvetl květ. Co by tam tak asi mohli mít doktoři?" Povídka nazvaná "Znamení" pak končí povzdechem, že život lékaře vlastně provázejí tuny vypsaných receptů. Tak tedy, že by uprostřed domovního znamení, jakéhosi věnce či kartuše, mohla být symbolická hromádka receptů? Kdepak, tenhle dům už zůstane navždy s prostou hladkou fasádou. Nenápadný. A proč by ne. Kolem dokola přece poletují stále nové a nové povídky. Je čas vzít do ruky pero a čistý papír položit na oválnou desku psacího stolu. Místo domovního znamení se bude psát... Římské číslice čekají - III, IV, V...
Nebudeme rušit. Poděkujme za návštěvu. A děkujme za pěknou knížku vydanou nakladatelstvím Jota - Javořice v Brně v roce 2000.
A teď, když už se za námi zavřely domovní dveře, ještě několik málo řádků o autorovi samotném: MUDr. František Zezulka, syn spisovatelky Vlasty Javořické, se narodil v roce 1915. Vystudoval lékařskou fakultu Karlovy university. Působil nejprve jako lékař - sekundář v nemocnici v Počátkách, pak byl praktickým lékařem v Kamenici nad Lipou, závodním lékařem ve Žďáře nad Sázavou, obvodním lékařem v Novém Městě na Moravě a v Dobroníně, posudkovým lékařem v Pelhřimově a konečně lékařem v Domově důchodců v Jihlavě. Jeho životní dráha nebyla snadná, byl a zůstal nestraníkem a silně věřícím katolíkem. Je otcem tří dětí, dědečkem šesti vnuků a pradědečkem dvou pravnuků. Zanedlouho oslaví své pětaosmdesáté narozeniny.
Vážený pane doktore, hodně zdraví a tvůrčích sil do dalších let!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)