Tak začíná 70 stránkový dokument založený ve Státním okresním archivu v Jihlavě. Obsahuje seznam 23 obžalovaných, jejich kádrový materiál a celý průběh soudního přelíčení. Vše tam do sebe zapadá, jako kolečka v hodinkách. Přesně, neúprosně.
Četba to není vůbec jednoduchá. Věty zní absurdně, dnešní člověk má dojem, že nechápe o co vlastně tehdy šlo. Zločin velezrady, zločin vyzvědačství, zločin spoluviny na zločinu vraždy a zločin nedokonaného svádění k zločinu vraždy úkladné, zločin nedokonané vraždy, přečin nedovoleného ozbrojování a zločin sdružování proti státu. Psal se rok 1950. Všechna provinění jsou posuzována podle zákonů a paragrafů vydaných v roce 1948. A výsledek?

...a odsuzují se: Karel Veselý, Jan Tuček a František Rod - k trestu smrti. Vavřinec Schwarz a Stanislav Bárta - doživotní těžký žalář. Jaroslav Šlezinger 25 let těžkého žaláře ...ostatní od 18 roků až do 10 roků těžkého žaláře. Jeden jediný velmi nízký trest - 4 roky těžkého žaláře. Vysoké peněžní pokuty, konfiskace veškerého majetku, ztráta živnostenských oprávnění a čestných práv občanských.

Jihlavu tehdy pojala hrůza. Ve stínu šibenice mnohých zbělely tváře a lidé ztišili hlas. Už tehdy se šeptalo, že jde o vykonstruovaná obvinění a přiznání vynucená StB. Odsouzení nikoho nezabili, psali letáky a nesouhlasili s novým režimem. A takových bylo. A proto se všechna ta hrůza musela stát. Aby jim podobných už více nepřibývalo!
Strach opět dokázal zázraky. Miliony lidí zůstaly poslušně stát nebo poslušně vykročily správným směrem. Napovel počaly tleskat, počaly jásat, počaly skandovat. Stačilo postavit slavobrány, rozdat předtištěná hesla. Teď už máme, co jsme chtěli... Na pár mrtvých se časem zapomnělo. Patrně by se zapomnělo i dnes.
Máme však archivy. Studnice naší moudrosti, zloby, lásky, nenávisti. Špatné svědomí všech bývalých režimů, a jistě i těch budoucích. A co my, co ty, co já... Kdesi v koutku každého z nás je takový malý soukromý archiv. Často neuspořádaný, zaprášený. Zalistujme každý v tom svém archivu.
Více jak deset let jsem v Jihlavanu potkával pana Aloise Krčála. Pracoval jako dělník v příjmu zboží. V obžalovacím spisu má zapsáno, že až do února roku 1948 byl organisován v národněsocialistické straně. Pro svoje agresivní vystupování proti KSČ byl navržen akčním výborem v Lukách nad Jihlavou k vyloučení ze státních služeb. Ředitel pošt v Brně ho však ponechal na svém místě. Akční výbor však stále trval na svém a označoval jeho osobu za státu a lidovědemokratickému zřízení nebezpečnou. Po zapojení se do protistátní skupiny Tuček a spol. rozšiřoval letáky a zajišťoval prý skupině vysílačku. Během přelíčení si svoji vinu neuvědomoval, setrvával na svém odmítavém stanovisku k novému zřízení a choval se zarputile.
Je to pravda. Neměl rád komunisty, věřil vždy ve svou nevinu, odpykal si velkou část svého 18 letého trestu v různých věznicích a v dolech. Vzpomínám, jak si během polední přestávky v Jihlavanu den co den ošetřoval nohy. Otevřené hluboké rány, ze kterých vytékal páchnoucí hnis. Zmařené oči mu nahrazovaly tlusté čočky v brýlích. Četl s nosem na papíře. Trpěl. Rodina se mu rozpadla. Byl pracovitý, pilný, mluvil málo. Tajně jsme spolu rozmlouvali mezi skladovými regály. Pověděl mi mnohé, věřil jsem jeho vyprávění. Bylo hrůzné, bylo obludné. Dodnes si vzpomínám na jedno z těch úsměvných, to když povídal, jak ve věznici seděl kolikrát v jídelně vedle Gustava Husáka, který často zdůrazňoval, že až odtud z kriminálu vyleze, všecho to jednou Čehunům spočítá. A stalo se. Všem nám to spočítal!
Další obžalovaný, MUDr. Jiří Motýl, optimista, báječný člověk, často jsme si povídali na nádraží. Jezdíval po propuštění z kriminálu z Jihlavy do Horní Cerekve. Za okupace se zúčastnil aktivně odboje a operoval se skupinou Lenka - Jih a R 3. Po osvobození ČSR obdržel za svoji účast v boji proti okupantům záslužnou medaili I. třídy. Až do svého zatčení byl členem lidové strany a členem MNV v Lukách. Pracoval ve spolcích Orel a Sokol a od roku 1930 byl radistou - amatérem. Tuto skutečnost mu umožnil opravovat po válce staré německé vysílací stanice pro československou armádu, za což mu Ministerstvo národní obrany poděkovalo dopisem. A právě vysílačka, spolu s jeho nepřátelstvím vůči dělnické třídě a psaním protistátních letáků, mu odměnou získala trest odnětí svobody na 15 let. Mimochodem, jak mu při jedné příležitosti sdělil, nikdy prý nebyla schopná provozu. A tak známý lékař - lidumil musel být pro výstrahu příkladně potrestán. Není divu, že se v Lukách a okolí už žádný podobný "reakcionář" - později neobjevil. Snad jen kulaci a sabotéři, kteří neplnili dodávky a schválně odmítali obdělávat svoji půdu.
Obžalovaný Jaroslav Šlezinger, sochař. Po válce dokonce na krátký čas komunista. Uvítal osvobození, těšil se a věřil ve skvělou budoucnost nové republiky. První sochu vytvořil jako samouk při výkonu vojenské služby. Byla to socha našeho prvního presidenta T. G. Masaryka. Pak studoval v Hořicích a v Praze. Za okupace byl gestapem zatčen a vězněn v koncentračních táborech a potom pokračoval, jako totálně nasazený, někde v Říši. V Jihlavě stojí doposud na hlavním hřbitově jeho socha Zaváté šlépěje. Jeho monumentální pomník T. G. Masaryka, odhalený koncem roku 1948, byl StB v Jihlavě tajně odvezen a zničen. A protože při výročích TGM byly k prázdnému podstavci pokládány jihlavskými občany kytičky, byl také podstavec v dalším roce ze svého místa odstraněn. Já se pamatuji, když se socha dokončovala. Podle malého modelu ji zhotovila jihlavská kamenická firma Hurda. Tehdy jsem byl s mojí tetou na lešení a viděl jsem pana Šlezingera dokončovat nějaké detaily na velké kamenné ruce pana presidenta. Chtěl jsem být od té doby sochařem. Pak jsem ho viděl ještě jednou. Bylo to večer, v kostele Matky Boží u Minoritů, kde jsem po válce ministroval. Bylo to po tzv. večerním požehnání. Kostel se zavíral a kostelník pan Středa zamykal hlavní kovaná vrata do ulice Obránců míru, dnes opět ulice Matky Boží. Tehdy přišel nějaký pán. Pak se objevil hlouček neznámých lidí. Všichni jsme přešli do klášterní chodby a tam stála socha sv. Václava. Za pár dnů jsem se dozvěděl, že pan sochař Šlezinger je sledován StB a půjde do vězení. Kostelu prý donesl svoje poslední dílo, aby nebylo zničeno. Patrně šlo skutečně o jeho dílo poslední. Pak byl odsouzen na 25 let. Navrátil se s podlomeným zdravím a zemřel. Jeho sochu můžeme dodnes spatřit u Minoritů na zdi po pravé straně oltáře s Jezulátkem. Však také v tomto kostele počátkem padesátých let vždy na závěr nedělního obřadu resonoval celý chrám při závěrečném chorálu: Svatý Václava, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha... Celý kostel zpíval, lidé zde alespoň na chvíli pozvedali hlavy, nebyla nouze o slzy dojetí. Byla to jedna z forem protestu proti komunistickému režimu. Nakonec byl svatováclavský chorál zakázán. Když potom mlčící dav opouštěl kostel, burácely nad jeho hlavami všechny píšťaly varhan...
Ve jménu republiky... Rozsudek na 70 stránkovém spisu vynesl tehdy Státní soud - oddělení Brno dne 11.2.1950. Soudce není uveden. Jen kulaté úřední razítko. Za správnost vyhotovení je podepsán Dr. Emil Pavelka. Odsouzení se odvolali a tak konečné rozsudky potvrdil prakticky ve stejném rozsahu Nejvyšší soud v Praze dne 25.4.1950, podepsán Dr. Havlíček v.r.
Při budování socialismu se musel udržovat pořádek! Lidé zde byli pro zákony a né zákony pro lidi. Kvůli jejich dodržování se slídilo, na poštách se rozlepovaly dopisy, odposlouchávaly se telefonické hovory, střílelo se na hranicích, věšelo na šibenicích, mučilo se a zavíralo. Tábory nucených prací úspěšně převychovávaly jednoho jedince za druhým. Dobrá věc se nakonec podařila. Celý národ kráčel v jednom šiku vybudovat republiku. Pamatujete na rozjásané májové průvody, na vzrušené hlasy pouličních tlampačů, teplé párky na autech a alegorické vozy, na nichž kapitalista s cylindrem a doutníkem mlátil zubožené černochy? Už si nevzpomínáte? Škoda těch vašich soukromých archivů. Já, a jistě i mnozí další, bychom si je rádi pročítali...
Všichni výše odsouzení byli rehabilitováni. I ti zavraždění, i ti co zemřeli na následky trýznění, i ti co zemřeli přirozenou smrtí. Patrně už je na onom světě i většina jejich soudců, vyšetřovatelů i fízlů - provokatérů. Škoda, že Boží mlýny melou tak zatraceně pomalu - ALE JISTĚ!

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky