Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
3.8.: Po čelním střetu dvou náklaďáků na Třebíčsku jeden řidič zemřel, druhý utrpěl vážná zranění

3.8.: Na dálnici D1 bouralo před polednem osobní auto a náklaďák, nyní už je dálnice průjezdná bez komplikací

3.8.: Makak jávský z táborské zoo by jako nosič jídla rozhodně neuspěl

3.8.: Komentovaná prohlídka výstavy Sochy mluví v jihlavské galerii

2.8.: U Nového Rychnova zemřel při nehodě osmnáctiletý řidič osobního auta

2.8.: Sýčci letos vyvedli rekordních 95 mláďat

2.8.: Odešel Karel Křesadlo, emeritní ředitel okresního archivu v Jihlavě

2.8.: Na jihlavském magistrátě je nově zřízený dětský koutek plný her a omalovánek

2.8.: Dvojčata Radek a Miloš Kolouchovi získali titul rekordmani roku za absolutně největší sbírku seker a hoblíků

2.8.: Chudobínská borovice u Vírské přehrady je zřejmě o 150 let starší, než se předpokládalo

1.8.: V jihlavské nemocnici je nově rouškomat

1.8.: Filmový klub v Jihlavě uvede maďarskou hravou absurdní pohádku pro dospělé Líza, liščí víla

31.7.: Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou se v sobotu 1. srpna otevře veřejnosti, v provozu bude i kladivo

31.7.: Nejvíce netopýrů na Vysočině je ve věži v Heřmani, Biskupicích a u Roštejna

31.7.: Motorkář zemřel v Kameni po nárazu do betonového valu

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak děda František kdysi „zaklel“ zloděje.

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Kostelec u Jihlavy

Měl jsem nedávno možnost letět malým letadlem nad některými obcemi v okolí Jihlavy. Stručně a krátce, Kostelec z výše několika set metrů se jeví jako klidná podřimující protáhlá ves. Ověnčena železničními tratěmi leží v zeleném údolí obklopeném lesnatým Čeřínkem, Špičákem a Strážníkem a Kamenitým vrchem, postříbřená vodní hladinou několika rybníků a připoutána k zemi pentlemi protékajícího Třešťského potoka a řeky Jihlavy. Docela jinak se jeví návštěvníkům dole na zemi. Tady dominuje především vůně udíren linoucí se od jara z místní továrny Kostelecké uzeniny a.s., jejíž výrobky uspokojují zákazníky či spíše labužníky takřka po celém světě.

Dva doposud nikde nepublikované snímky Kostelce ze školní kroniky z roku 1899 - kostel a vyhořelá fara...
Kostelec, německy Wolframs, leží prakticky na hranicích Čech a Moravy. První písemná zmínka je na listině z 27. ledna 1288, kdy moravský mincmistr Ditmar odkazuje část lesa mezi Popicemi a Wolframs želivskému klášteru. Plánek této části lesa, byť byl vyhotoven až v 18. století, je dosud uložen v jihlavském archivu při fondu farního úřadu u sv. Jakuba v Jihlavě. Snad právě na tomto místě bylo v polovině 13. století dolováno a po vytěžení rudy se dostal pozemek do Ditmarova držení. Stopy po dolování jsou prý v těchto místech dosud patrné.
Český název Kostelec se poprvé objevuje až v roce 1360, ale nepochybně existoval již dříve, neboť stáří zdejšího kostela, od něhož se pojmenování vsi odvozuje, lze datovat do poloviny 13. století. V případě, že by ale zdejší kraj byl kolonisován již dříve, jak tomu napovídá založení nedaleké německé vsi Cejle, což znamená, že německé osídlení této části Vysočiny proběhlo už do konce první čtvrtiny 13. století, lze připustit, že zakladatelem byl Wolframs mohl být Wolfram Schenk, historicky doložená osoba z doby kolem roku 1220. Jeho synové měli v tomto kraji své statky ještě později, neboť v roce 1233 vedli vleklý spor o jejich přesnou hranici se svým sousedem, želivským klášterem. Je tedy nejpravděpodobnější, že ves Wolframs vznikla jako kolonisační už ve dvacátých až třicátých letech 13. století, s rychtou a s pozemky v lánové soustavě. Tomu by nasvědčovalo i založení jednotlivých gruntů podél široce plánované návsi s kostelem, který ji uzavíral na strategickém návrší s možností opevnění (dnes zeď kolem hřbitova), a pak také samotné rozdělení plužiny zdejšího katastru, jak to dokumentuje plán Kostelce z roku 1782 uložený ve Státním okresním archivu v Jihlavě. Jisté je, že oba názvy existovaly souběžně po celá dlouhá staletí.
Ve druhé polovině 14. století zde sídlí vladycký rod, z něhož je nejdříve doložen k roku 1362 Pešek z Kostelce. V letech 1371 až 1446 se zde připomíná tvrz, ale její přesnou lokaci nelze určit. Mohla stát hned na dvou různých místech, a tak její existenci může potvrdit jen archeologický průzkum těchto lokalit. Nejstarší listina týkající se této vsi, která je uložena v jihlavském archivu, pochází až z 11. června 1408, kdy Jan z Hodic prodává rychtu s příslušenstvím v Kostelci jistému Jeklu Öhemovi. V této době je majitelem kosteleckého zboží Záviš z Kostelce, který pak roku 1446 prodává ves Ondráčkovi z Německého Brodu. Následuje Drslav z Opatova a po něm jeho příbuzní Vavřinec a Jan Kobík z Opatova. Posledně jmenovaný prodává tuto ves s příslušenstvím, zejména s rybníkem Strakou a kostelním podacím za 1400 kop českých grošů městu Jihlavě a to listem ze dne 24. února 1513, jehož originál je opatrován v jihlavském archivu. V majetku města zůstává Kostelec až do roku 1849. Roku 1551 postihuje Kostelec zhoubný požár, po němž zůstalo pouze šest stavení. Většina katolíků přechází v této době k protestantům a také zdejší fara je obsazena luteránským duchovním, podobně jako v Jihlavě a celém širém okolí. K jeho vyhnání dochází až roku 1623.
Útrapy třicetileté války se této vsi vyhnuly. V kostele byl zavěšen čtvrtý zvon asi 2 centy těžký s nápisem: "Anno Domini 1695. Haec campana in honorem Reg. M.S. Kunegundis V. fusa," který byl v roce 1942 odvlečen a roztaven a dnes je zde pouze jediný z roku 1548. Rovněž zde byla instalována nová křtitelnice. Obyvatelstvo bylo díky přičinění jihlavských jesuitů opět navráceno k víře katolické, ale fara zůstala až do roku 1785 neobsazena.
Pohromy a strádání se však přesto Kostelci nevyhnuly. Kronikář zaznamenal, že 13. srpna 1663 přilétlo do kraje takové množství kobylek, že jejich letící roj zastínil samotné slunce. Dne 13. prosince 1655 zase napadlo tolik sněhu, že se lidé dostávali ze svých chalup jen střechou. V roce 1695 se přede žněmi objevily na polích tisíce myší a ropuch a obilí co mohly sežraly, zbytek pak nanosily do svých děr, ve kterých místní obyvatelé nacházeli až měřice pšenice. V dalším století (1729) napadl zdejší lesy kůrovec tak, že muselo být přikročeno k jejich vymýcení. Následovala tuhá zima, při níž se v kraji objevili vlci, kteří dávili kozy a ovce. Dne 20. prosince 1740 se tudy přehnala vichřice a napáchala obrovské škody na staveních i v lesích. Dnů smutných bylo naštěstí vždycky méně a tak život ve vsi šel dál svým obvyklým tempem.
Události 20. století by zaplnily další stránky. Českoněmecké vztahy zde byly komplikované. Tragédií holocaustu nebyli ušetřeni ani zdejší Židé, tři příslušníci rodiny Spitzerovy a sestry Terezie a Kamila Isternitzovy, jejichž dům byl ještě dlouho po válce svědkem hanlivých protižidovských hesel. Dnes svítí většina domů novotou, obec vydává poutavý Zpravodaj a rušnou silnici brázdí kamiony a výletníci do Telče. Škoda. Zastavte jednou v Kostelci a projděte jejími pamětihodnostmi.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)