Homeopatický eshop:

  Nehody, krimi:

Jihlava - nehody, krimi, policie, hasiči... Jihlava - doprava

  Dopravní informace:

  Další zprávy z Jihlavy:

Jihlava - náměstí...

  Kultura v Jihlavě:

Jihlava - kultura...

  Jihlava - Revue:

Z jihlavských archivů:

R E K L A M A :
Sháníte kapelu na večírek či společenskou nebo firemní akci?
Country kapela Znamení zahraje na Vaší firemní akci, obecní slavnosti, countrybále, svatbě i při jiných slavnostních příležitostech.
Informace na telefonu 774 446 476

Zn.: Profesionální úroveň


Sdílet tento článek
Sága rodu Fischmannů

Archivní materiály nám často poskytují zajímavé pohledy do doby dávno i nedávno minulé. Některé z nich nebyly dotčeny ani "vyšší mocí" či obvyklou vnitřní skartací a tak můžeme číst v celé spoustě různých důležitých i docela všedních písemností. V našem případě nahlédneme do dochovaných dokumentů o konfiskaci majetku židovské rodiny Fischmannů, neboť právě v těchto dnech se celý svět zaobírá navrácením všeho movitého i nemovitého židovského majetku dosud žijícím majitelům nebo jejich potomkům.

Dodejme, že jde o jeden ze zajímavých, ale pro přímé účastníky nekonečně se vlekoucích tragických případů, které nám nabízí archivní složka s inventárním číslem 133 ve fondu JNV Jihlava - konfiskáty. Jde o nevyřízený restituční nárok neprávem konfiskovaného židovského velkostatku v Puklicích v roce 1945, jehož majitelem byl Richard Fischmann.
Z prvních poválečných jednání revolučního národního výboru a jeho funkcionářů už můžeme vytušit, že od prvních květnových dnů roku 1945 směřovalo jejich počínání ke znárodnění a k likvidaci veškerého soukromého vlastnictví, nejen německého, podle tehdy uplatňovaných tzv. Benešových dekretů ze dne 21.6.1945 číslo 12/45 Sb. § 7 a 9, což byla pouhá první fáze nastupujících změn, ale také majetku cizích státních příslušníků vlastnících rozsáhlejší nemovitosti, ať už se odvolávali na českou či židovskou národnost a dokazovali svůj tragický úděl internací z politických či rasových důvodů v koncentračních táborech. V některých případech nepomohla ani prokazatelná účast v domácím protifašistickém či dokonce přímý boj proti nacistickému Německu v řadách tzv. západních spojeneckých armád nebo dokonce ve východní Svobodově armádě, což se promítá i do tohoto případu.
Obracíme list po listu a ocitáme se tak v prvních květnových dnech roku 1945 v Puklicích. Můžeme zde číst první rozhodnutí ONV Jihlava ze dne 11.7.1945 o konfiskaci velkostatku podle zákona č. 12/45 Sb., dále vyhlášku MNV Puklice ze dne 20. července 1945, kde se nabízí všem zájemcům konfiskovaná zemědělská půda v katastrálním území Puklice, Petrovice a Studénky a dále, že konfiskace nabyla právní moci dne 20.3.1946, což byla konečná úřední tečka za celým případem. Však také průvodní text k vyhlášce jasně zdůrazňoval "konfiskaci a urychlené rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa". A pracovalo se skutečně "urychleně," neboť všechna potřebná jednání proběhla za pouhých 9 měsíců!
Všechno mohlo mít hladký průběh ke spokojenosti úřadů i žadatelů, kteří se užuž těšili na svůj vlastní a slibovaný kousek země. Však se jich tehdy přihlásilo celkem 87 a ještě 3 družstevní organisace. Jenže! Místo toho přišlo náhlé písemné odvolání, datované 25. července 1945, které podává přeživší syn a dcera majitele, Vítězslav Fischmann a Eliška Kosková. Vrátili se z koncentračního tábora - přežili! Vrátili se domů! Oba zásadně nesouhlasí s rozhodnutím MNV Puklice a ONV Jihlava, že by jejich rodina byla německé národnosti či nepřátelská vůči ČSR. Otec prý se vždy hlásil k národnosti židovské, jak dokazuje sčítání lidu v roce 1930, a po zatčení gestapem v září 1941 byl vězněn v Jihlavě a pak v Brně, odkud byl transportován jako politický vězeň a Žid do Osvětimi, kde 11. února 1942 zahynul. Řekněme rovnou, že byl z politických a rasových důvodů zavražděn. V Osvětimi byl likvidační tábor, kde se za nelidských podmínek, byť trvaly někdy jen pár hodin, než příchozí byli nahnáni do plynových komor, se vyvražďovali všichni Židé bez ohledu na národnost nebo státní příslušnost! A celý svět to dnes ví! Také ostatní rodinní příslušníci byli odvlečeni do různých koncentračních táborů, v nichž byla nejprve zavražděna manželka Richarda Fischmanna, Elsa Fischmannová, narozená 28.3.1887, v domácnosti, posledně bytem v Telči, Nádražní 56. S registračním číslem 101320 byla nejprve odvezena transportem Aw dne 22.5.1942 do Terezína a odtud 23.10.1944 do Osvětimi. Pak následovala dcera Rita, narozená 19.8.1914, provdaná Böhmová, zdravotní sestra, posledně bytem v Telči, Nádražní 56. S registračním číslem 101315 byla odvezena transportem Et dne 23.20.1944 do Osvětimi, kde pravděpodobně spolu se svým mužem MUDr. Arnoštem Böhmem, registrační čís. 101312, byli oba neznámo kdy zavražděni v plynových komorách. S podlomeným zdravím a úplně psychicky vyčerpána se vrátila v roce 1945 druhá dcera Eliška, provdaná Kosková, posledně bytem v Praze, jejíž manžel ing. Alois Koska zahynul v Dachau. Zcela ojedinělý pak je případ syna Vítězslava, o kterém již byla zmínka a který podal ono odvolání proti konfiskaci "nepřátelského majetku". Pro pořádek ještě dodejme, že výše zmíněné poslední bydliště všech jmenovaných v Telči, bylo místem, kde byla celá rodina násilně internována před odjezdem do Terezína.
Syn Vítězslav Fischmann se narodil 18.11.1919 ve Vídni. České školy a české gymnasium absolvoval v Jihlavě a svá studia dokončil v VIII. B třídě ve školním roce 1938 - 1939. Odolal nejen on, ale celá Fischmannova rodina, obrovskému tlaku jihlavských nacistů a nejen to, i ve třídních knihách má uvedenu československou státní příslušnost, národnost českou a vyznání židovské. Poslední adresou jeho a celé rodiny byla Jihlava, ulice Žižkova 16, odkud došlo k vysídlení do Telče, Nádražní 56. Zde byl dočasně zaměstnán jako pomocný dělník a následně deportován pod registračním číslem 101322 nejprve 22.5.1942 transportem Aw do Terezína a pak transportem Et dne 23.10.1944 do Osvětimi. Jako jednomu z mála vyvolených se podařilo z tohoto koncentračního tábora uprchnout a dostat se až na Slovensko, kde ihned vstoupil do I. československého armádního sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody a v něm zůstal až do úplného osvobození naší vlasti, byť jen s hodností vojína - aspiranta.
Majetek Fischmannů byl značný a proto syn Vítězslav nezůstal pouze u zmíněného jednoho písemného odvolání. V předtuše očekávaného odmítnutí se rozhodl dále jednat a neponechat nic pouhé náhodě. Navštívil Puklice a spolu se svojí sestrou uspořádal podpisovou akci za účelem získání rodového majetku zpět a za očistu svého otce a celé své rodiny, která byla označena za Němce a nepřátele českého lidu. Jeho prohlášení podpořilo dne 10. srpna 1945 dvě desítky oslovených bývalých zaměstnanců - deputátníků svým vlastnoručním podpisem. Následovala však tvrdá odveta s celou řadou různých prohlášení o asociálním jednání statkáře Richarda Fischmanna, o výlučném používání němčiny doma i v práci, o ignoraci českých snah v Puklicích, o hrubém a nelidském jednání s deputátníky atd., atd. Byla sepsána memoranda, desítky protokolu a výslechů s důrazem na hrubé a bezcitné zacházení a němčení. Není bez zajímavosti, že většině těchto jednání asistovali už tenkrát příslušníci SNB. Z toho je patrné, že ani druhá strana nespoléhala na náhodu a že celé řízení mělo již předem jasný závěr - konfiskaci velkostatku a následně znárodnění či združstevnění veškerého majetku.
Proto bylo odmítnuto kladné doporučení tehdejší jihlavské Židovské náboženské obce ze dne 12.8.1945, jejíchž několik členů se rovněž před nedávnem šťastně navrátilo z koncentračních táborů do své "svobodné vlasti". Jmenujme Richarda Weissensteina, Cecilii Pollakovou a pana Kohna. Ti zdůrazňují užívání českého jazyka ve Fischmannově rodině a účast na všech možných předválečných podpůrných akcích ve prospěch Čechů, které často tato rodina sama organisovala. Totéž absolvoval dopis Karla Meisela po jeho příchodu z koncentráku, adresovaný 23. července 1945 ONV Jihlava. Nepomohl však ani dopis odeslaný ministru vnitra Noskovi, že se v případě Fischmannů děje nezákonnost. Nedivme se proto, že tomuto uměle vyvolanému obrovskému tlaku nakonec všichni podepsaní bývalí pracovníci velkostatku podlehli a z různých důvodů, často velmi kuriosních, do jednoho odvolali své podpisy na již výše citovaném Fischmannově prohlášení ze dne 3. října 1945. Vše se tehdy odehrálo bez Fischmannů, pouze za přítomnosti dvacítky signatářů, v úřadovně MNV Puklice dne 15.11.1945, a to za opětné asistence vyšetřovatele SNB, tehdejšího předsedy MNV a místního řídícího učitele, jako svědka. Přesto se ještě potom našlo pár odvážných, kteří nadále podporovali navrácení velkostatku Fischmannům a nenechali se odradit ani dalším jednáním na stanicích SNB. Marně! Vítězný únor se blížil...
Po celou dobu okupace byla na velkostatek uvalena vnucená správa podle vládního nařízení čís. 87/39 Sb. a tak Zwannzsverwaltung Puklitz měl tehdy arijského správce U. Rokahrena, patrně říšského Němce. Správa byla zrušena až 3. srpna 1945, což je mimochodem velmi podivné. Podle jednoho z dochovaných dokumentů byla většina živého a mrtvého inventáře za jeho působení zčásti rozkradena a "ostatek pak byl příchodem RA likvidován" (rozumí se Rudé armády - pozn. autora). Zdá se tedy, že toho v zámecké budově mnoho nezbylo. To konečně dokumentuje i žádost o odprodej "nikomu nesloužící vany v tamní koupelně" ze dne 8.12.1946 uplatněná jedním místním zájemcem. Také z veškerých statkových písemností prý zbyla po Rudé armádě jen jediná úřední kniha, psaná patrně německy, z čehož komise vyvodily závěr, že celá statková agenda se vedla výhradně v jazyce německém a tudíž i smýšlení Fischmannů bylo výhradně německé!
Zajímavý je pohled puklických funkcionářů na zámecký objekt, který "prý nemá charakter zámku, nýbrž jen obyčejné zchátralé hospodářské budovy," což bylo obsahem sdělení zdejšího MNV pro Zemský národní výbor v Brně v únoru 1947. Podobně se vyjádřila i Místní rolnická komise v Puklicích už v dopise adresovaném Úřadu pro agrární operace v Brně dne 13.2.1946. Ve věci přidělení zámecké budovy pro potřeby MNV se mimo jiné praví: "...tak zvaný zámek který ve skutečnosti nejní zámkem, nýbrž starou sešlou budovou v níž bydlil hospodářský správec a deputátníci...". Nic naplat, zámek to byl, ať už venkovský a chátrající, ale zámek. Konečně, stojí dodnes. Je možné se přesvědčit. Dochoval se také dopis Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 22. září 1947 určený pro zdejší MNV, v němž se uvádí: "Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle par. 7 odst. 4 dekretu č. 12/45 Sb. do vlastnictví tzv. zámeckou budovu v Puklicích se zahradou... za těchto podmínek: 1) Budovu i zahradu budete udržovati v dobrém stavu a veškeré vnitřní i vnější adaptace prováděti jen po předchozím schválení plánu Státním památkovým úřadem v Brně. 2) Je-li v budově vnitřní zařízení (nábytek, lustry, knihy, obrazy, sochy, porculán, sklo, atd.) bude nejprve prohlédnuto zástupci Národní kulturní komise a Národního pozemkového fondu, kteří vytřídí předměty pro Národní kulturní komisi podle zák. č. 137/46 Sb." Mohlo by se zdát, že veškerý inventář už dávno beze stopy zmizel, jak to v oné době bývalo běžným zvykem. Ale, jak se zdá, něco někde přece jen zůstalo. Dokazuje to krátký zápis nadepsaný: Eliminační seznam - Puklice - zámek, okr. Jihlava, kde jsou zapsány tři položky vytříděné na základě zák. č. 12/45 Sb. pracovníky Ministerstva kultury a Státní památkové správy. První je obraz alpské krajiny s mlýnem a dětmi na lávce v popředí, olej na plátně ve zlatém vyřezávaném rámu 83 x 130 cm, sign. Thomata 1851 (odhadní cena 800,- Kčs), dále obraz alpské krajiny s jezerem a v popředí s myslivcem u lesa, olej na plátně, zlacený vyřezávaný rám 83 x 130 cm, bez signatury, snad kolem roku 1850 (odhadní cena 800,- Kčs) a třetí položka pianino zn. Maas. Hanburg. Altena (odhadní cena 3000,- Kčs). Zápis byl sepsán v Puklicích 14.12.1953 za přítomnosti zástupce ONV Jihlava, VII. referát, podpis nečitelný, dále správcem zámku, podpis rovněž nečitelný a za Státní památkovou správu (SPS) provedla vytřídění a zápis podepsala Dr. Eva Bukolská, Praha - Dolní Liboc, Dolanská 9. Uvedené předměty byly převzaty "z mobilního inventáře zámku Puklice okr. Jihlava pro sběrnu SPS," kde se nacházejí nyní, to zatím nebylo zjišťováno. A kolik těchto předmětů zde bylo za Fischmannů, to už se nikdo nikdy nedoví...
Nezbývá než konstatovat, že zámek v určitém období silně chátral. Všichni víme ve kterém. Dnes je ovšem na seznamu nemovitých kulturních památek našeho okresu pod evid. čís. 5153. Není divu, neboť jeho historií se zabýval už F.J. Schwoy v roce 1794 a po něm G. Wolný v roce 1842. V současnosti se o něm zmiňují publikace Hrady a zámky na Moravě (1987), Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. jižní Morava (1981) a dále publikace Hrádky a tvrze na Moravě od V. Nekudy a J. Ungera, kde se v případě puklického zámku píše, že vznikl přestavbou z tvrze, která se poprvé uvádí v písemných pramenech roku 1535. Budování zámku proběhlo někdy počátkem 18. století, neboť roku 1728 byla obnovena zámecká kaple a roku 1787 prohlášena za veřejnou. Roku 1804 byla opětně zvětšena a píše se o ní, že na oltáři byl tehdy umístěn obraz Nanebevzetí Panny Marie. Zdejší velkostatek koupil roku 1892 továrník Miloslav Peška z Jihlavy od batelovského hraběte Jana Blankensteina. Fischmannové drželi velkostatek od roku 1905. Dodejme ještě, že historie puklického panství je více jak bohatá a samotná ves se stala v polovině 15. století trvalým útočištěm vyhnaných jihlavských Židů. Škoda, že si tuto tradici nepodržela do 20. století. Nikdo z tamních Židů totiž období holocaustu nepřežil a přítomnost posledních dvou navrátilců byla zpolitisována, takže do dnešních dnů nenašli cestu zpátky domů, do Puklic. A úplně na závěr ještě pohled do puklické matriky příslušníků obce, kde je zapsáno:
Fischmann Rudolf, velkostatkář, narozený 2.1.1880 ve Starči, okr. Třebíč, z obce odešel 14.5.1942 neznámo kam, a v poznámce je uvedeno "zemřel".
Syn Vítězslav narozený 18.11.1919 ve Vídni, z obce odešel 23.1.1941 do Prahy V., vystěhovalecký oddíl.
Někdy stačí jen málo, jen malá vzpomínka na rod Fischmannů na velkostatku v Puklicích. Malá, ale bolestná...
Veškerý zde použitý písemný materiál, uložený ve Státním okresním archivu v Jihlavě, stává se tak důležitým doplňkem mapujícím zlomek naší historie a je letmým pohledem, ať už si to připustíme a nebo ne, do svědomí tohoto národa. Archiv není jen hromadou mrtvého papíru, při čtení se stává živým svědectvím naší minulosti.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, 58841 Vyskytná n. Jihl.


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

26. leden 2013Glosa
(Leo Švančara)
Dneškem jsme legalisovali nacikomunismus
Před 14 dny bych považoval volbu Zemana za presidenta za poměrně neutrální, až snad tu lepší možnost... A v těch 14 dnech neuvěřitelné kampaně jsme dostali jakoby zázrakem z Nebes ještě jednu šanci - a nejspíše v naší generaci tu poslední.
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)