Mikulášské zavzpomínání
Obvykle se začíná mládím, ale tentokrát, co čert nechtěl, či právě chtěl, začalo to Mikulášem. Každému se v té chvíli vybavilo něco jiného. Vzpomněl jsem na léta ministrování v minoritském kostele, na vůni kadidla a chlad mramorových stupňů u hlavního oltáře, kde jsem klečel celou hodinu, a na celý ten předvánoční čas, provoněný jehličím, sušeným mechem kolem betléma a ještě předtím, na večerní cinkot Mikulášů.
Cink, cink, cinkilink. Dobrý večer, praví Mikuláš, tak kde máte ty dva hodné chlapce? Klečeli jsme s bratrem v kuchyni a než bys řekl švec, spustili jsme Andělíčku, můj strážníčku... Inu, hodní kluci. Každý dostal metlu s bonbóny v barevných střapatých papírcích a fíky na provázku a svatojánský chlebíček. Jen jedno mi bylo tenkrát divné, proč měl Mikuláš právě takový, zlatem vyšívaný ornát, jako měl náš páter Cyril u minoritů. A ta klátivá chůze, když šel se schodů a tatínek ho doprovázel. Jako kostelník pan Středa. Ale divení přešlo na mlsání a vše bylo rázem zapomenuto. Za pár let k nám přišel Mikuláš znovu, to když sousedovic nejmenší dcerka ho chtěla stůj co stůj vidět, ale její tatínek si tuhle návštěvu nemohl z kádrových důvodů dovolit. Byl tenkrát na poště nějakým náměstkem. A tak to risiko vzala na sebe naše rodina. Rodina živnostníka, který pak za několik měsíců stejně o tu živnost přišel. Tak tedy, Mikuláš vstoupil, hodná holčička vykulila velké hnědé oči a nic... Ty se neumíš pomodlit? Zeptal se Mikuláš a hned ji pobídl: Tak řekni nějakou básničku. Chvíli bylo ticho a pojednou se holčička uklonila a spustila. Lenin... V té chvíli Mikuláš, celá naše i sousedovic rodina vyprskla smíchy. Byl to nejveselejší Mikuláš v mém životě. Pak došlo povídání na mého přítele. Vzácného člověka s moudrostí starce a srdcem kluka, což už, přece jen, každou kaluž nepřeskočí. Jeho vzpomínka zaběhla hodně daleko. Byl podzimní okupační den roku 1939. Potkali se tenkrát dva páni. Jeden z nich byl telčský pan Hahn. Potkali se pod podloubím a pan Hahn povídá: Jak je člověk starej, tak je hloupej! Řek jsem si, mne, starého mazáka přece ti pacholci němečtí nedostanou... a co jsem měl volné peníze a co jsem mohl zkapitalisovat, vrazil jsem do šperků, diamantů, zakoupil schránku v Živnobance v Praze, uložil to tam a mohl na ty zloděje vystrčit zadek. Až se někdo z nás vrátí, bude mít do začátku. No, to jste je tedy doběhl - povídá druhý pán, jinak otec mého přítele. Prdlajs doběhl, trpce se zasmál pan Hahn, dnes jsem se dozvěděl, že sebrali banku i s mým pokladem. Na to už druhý pán neodpověděl. Nebylo co. Ale to nic, povídá náhle pan Hahn, mám tam něco pro vás, takový pěkný cestovní kožich. Nechám vám ho, až půjdu. Tak sbohem. Ten kožich ještě máme doma, povídá můj přítel. Nikdo se o něj dodnes nepřihlásil. Nikdo se od Hahnů nevrátil. Kožich je na půdě ve skříni. Na jeden večer sestupuje k nám dolů, pokud jsou v rodině malé děti, to aby posloužil jako moc pěkná srst čertovi, když s Mikulášem nesou našim dětem dárky. Tak vidíte. Ono se řekne, Mikuláš. A co všechno se najednou jednomu či druhému vybaví. Co je to vzpomínek! Pamatuji se na doby, že Mikuláš se tajně oblékal v předsíních nebo v temných chodbách jihlavských domů. Nebylo dobré udržovat tuto tradici. A když se později ledacos uvolnilo, viděl jsem z okna na sídlišti, jak výrostci napadají Mikuláše blátem, sněhovými hroudami a doslova mu rvou papírový ornát... Byl to smutný návrat slavné tradice. A na závěr pár slov z historie. Někdy koncem minulého století vyšla knížka Život svatých od Viléma Auera. Na den 6. prosince je zde obrázek sv. Mikuláše, biskupa. V textu se uvádí, že se narodil v Pataře v Malé Asii. Byl velmi pečlivě vychováván a nabádán k dobročinnosti. Roku 300 mu zemřeli rodiče při morové epidemii a tak Mikuláš rozdal celé jmění chudým a putoval do zaslíbené země. Po návratu se stal biskupem a věnoval se především chudým, vdovám a sirotkům. Podle legendy přivedl k životu tři zabité jinochy, uzdravoval nemocné a dokázal zázrakem utišit bouři na moři. Za císaře Diokleciána byl uvězněn, později Konstantinem Velikým propuštěn. Zemřel 6. prosince 345. Jeho ostatky jsou uloženy v Bari v jižní Itálii. Podle další legendy z nich prýští léčivý olej. Ladislav VILÍMEK, Rounek 25 Zpět nahoru na začátek stránky |
(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")