Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
27.9.: Mezi Světnovem a Škrdlovicemi vyroste ovocná alej

26.9.: České domácnosti významně ušetří za energie; ČEZ od října zlevňuje elektřinu i plyn

26.9.: V Pelhřimově zřejmě vznikne Národní basketbalové muzeum

26.9.: Kdy by důchodci neměli používat poštou zaslané roušky?

26.9.: Filmový klub v Jihlavě uvede v pondělí polský film Corpus Christi

25.9.: Začíná výměna paliva v druhém bloku Dukovan, odstávka potrvá do poloviny listopadu

25.9.: Z policejního deníku: recidivista sebral mobil či muž, který téměř rok neplatí alimenty na ročního syna

25.9.: Veřejná beseda o revitalizaci starších jihlavských sídlišť

25.9.: Policie na Vysočině se rozroste o padesát policistů

25.9.: Nová publikace přiblíží historii starého hřbitova v Nové Cerekvi

24.9.: Z policejního deníku: krádež elektrokol; hledaná žena putovala do vězení; opilá řidička otočila auto na střechu

24.9.: Vyrážíte na houby? Nepřeceňujte své síly, radí záchranáři

24.9.: V Pelhřimově byla vystavena největší skleněná plastika na světě

24.9.: Pod třebíčským náměstím archeologové našli například středověký poutní odznak, hrací kostku či minci krále Václava II.

24.9.: Okříšky zakoupily nové vratné kelímky na nápoje s kresbou Štěpána Mareše

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Mikulášské zavzpomínání

Sejdou se v životě dva lidé a stane se, že si, tak říkajíc, padnou do noty. A když po nějakém čase začnou vzpomínat, panečku, bylo by to hnedle na pěknou knížku.

Obvykle se začíná mládím, ale tentokrát, co čert nechtěl, či právě chtěl, začalo to Mikulášem. Každému se v té chvíli vybavilo něco jiného. Vzpomněl jsem na léta ministrování v minoritském kostele, na vůni kadidla a chlad mramorových stupňů u hlavního oltáře, kde jsem klečel celou hodinu, a na celý ten předvánoční čas, provoněný jehličím, sušeným mechem kolem betléma a ještě předtím, na večerní cinkot Mikulášů.
Cink, cink, cinkilink. Dobrý večer, praví Mikuláš, tak kde máte ty dva hodné chlapce? Klečeli jsme s bratrem v kuchyni a než bys řekl švec, spustili jsme Andělíčku, můj strážníčku... Inu, hodní kluci. Každý dostal metlu s bonbóny v barevných střapatých papírcích a fíky na provázku a svatojánský chlebíček. Jen jedno mi bylo tenkrát divné, proč měl Mikuláš právě takový, zlatem vyšívaný ornát, jako měl náš páter Cyril u minoritů. A ta klátivá chůze, když šel se schodů a tatínek ho doprovázel. Jako kostelník pan Středa. Ale divení přešlo na mlsání a vše bylo rázem zapomenuto.
Za pár let k nám přišel Mikuláš znovu, to když sousedovic nejmenší dcerka ho chtěla stůj co stůj vidět, ale její tatínek si tuhle návštěvu nemohl z kádrových důvodů dovolit. Byl tenkrát na poště nějakým náměstkem. A tak to risiko vzala na sebe naše rodina. Rodina živnostníka, který pak za několik měsíců stejně o tu živnost přišel. Tak tedy, Mikuláš vstoupil, hodná holčička vykulila velké hnědé oči a nic... Ty se neumíš pomodlit? Zeptal se Mikuláš a hned ji pobídl: Tak řekni nějakou básničku. Chvíli bylo ticho a pojednou se holčička uklonila a spustila. Lenin... V té chvíli Mikuláš, celá naše i sousedovic rodina vyprskla smíchy. Byl to nejveselejší Mikuláš v mém životě.
Pak došlo povídání na mého přítele. Vzácného člověka s moudrostí starce a srdcem kluka, což už, přece jen, každou kaluž nepřeskočí. Jeho vzpomínka zaběhla hodně daleko.
Byl podzimní okupační den roku 1939. Potkali se tenkrát dva páni. Jeden z nich byl telčský pan Hahn. Potkali se pod podloubím a pan Hahn povídá: Jak je člověk starej, tak je hloupej! Řek jsem si, mne, starého mazáka přece ti pacholci němečtí nedostanou... a co jsem měl volné peníze a co jsem mohl zkapitalisovat, vrazil jsem do šperků, diamantů, zakoupil schránku v Živnobance v Praze, uložil to tam a mohl na ty zloděje vystrčit zadek. Až se někdo z nás vrátí, bude mít do začátku.
No, to jste je tedy doběhl - povídá druhý pán, jinak otec mého přítele. Prdlajs doběhl, trpce se zasmál pan Hahn, dnes jsem se dozvěděl, že sebrali banku i s mým pokladem.
Na to už druhý pán neodpověděl. Nebylo co.
Ale to nic, povídá náhle pan Hahn, mám tam něco pro vás, takový pěkný cestovní kožich. Nechám vám ho, až půjdu. Tak sbohem.
Ten kožich ještě máme doma, povídá můj přítel. Nikdo se o něj dodnes nepřihlásil. Nikdo se od Hahnů nevrátil. Kožich je na půdě ve skříni. Na jeden večer sestupuje k nám dolů, pokud jsou v rodině malé děti, to aby posloužil jako moc pěkná srst čertovi, když s Mikulášem nesou našim dětem dárky.
Tak vidíte. Ono se řekne, Mikuláš. A co všechno se najednou jednomu či druhému vybaví. Co je to vzpomínek! Pamatuji se na doby, že Mikuláš se tajně oblékal v předsíních nebo v temných chodbách jihlavských domů. Nebylo dobré udržovat tuto tradici. A když se později ledacos uvolnilo, viděl jsem z okna na sídlišti, jak výrostci napadají Mikuláše blátem, sněhovými hroudami a doslova mu rvou papírový ornát... Byl to smutný návrat slavné tradice.
A na závěr pár slov z historie. Někdy koncem minulého století vyšla knížka Život svatých od Viléma Auera. Na den 6. prosince je zde obrázek sv. Mikuláše, biskupa. V textu se uvádí, že se narodil v Pataře v Malé Asii. Byl velmi pečlivě vychováván a nabádán k dobročinnosti. Roku 300 mu zemřeli rodiče při morové epidemii a tak Mikuláš rozdal celé jmění chudým a putoval do zaslíbené země. Po návratu se stal biskupem a věnoval se především chudým, vdovám a sirotkům. Podle legendy přivedl k životu tři zabité jinochy, uzdravoval nemocné a dokázal zázrakem utišit bouři na moři. Za císaře Diokleciána byl uvězněn, později Konstantinem Velikým propuštěn. Zemřel 6. prosince 345. Jeho ostatky jsou uloženy v Bari v jižní Itálii. Podle další legendy z nich prýští léčivý olej.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)