Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
29.3.: Vodní svět v táborské zoo se rozrostl o pět čírek sibiřských, jinde než v Táboře je neuvidíte

29.3.: Jarní blokové čištění ulic v Jihlavě začne v úterý 2. dubna

28.3.: Žena za volant nesmí, přesto stále řídí, opakovaně odmítá test na drogy. Jen v březnu ji policisté zastavili čtyřikrát

28.3.: Zámek ve Velkém Meziříčí se o Velikonocích zahalí do květinového hávu

28.3.: Zastřelit chráněného medvěda je neospravedlnitelné. Slováci nyní navíc chystají ústavní zákon umožňující hromadné vraždění těchto ohrožených zvířat

28.3.: Z policejního deníku: nález granátu a nábojů; zloděj si odnesl kolo za dvacet tisíc

28.3.: Josef Patočka z Jihlavy oslavil sté narozeniny

27.3.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; za volantem bez řidičáku

27.3.: Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabídnou nahlédnutí do časů před zrušením poddanství v Čechách

27.3.: Na operačních sálech v jihlavské nemocnici využívají anesteziologové nové přístroje

27.3.: Kriminalisté dopadli další distributory pervitinu

27.3.: Historii Velkého Meziříčí pomohou dětem poznávat muzejní programy

26.3.: Řidič Audi od nehody, která se stala u Šimanova, ujel. Policisté hledají svědky

26.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil auta; při střetu osobního auta a náklaďáku utrpěli zranění čtyři lidé

26.3.: Velikonoce v Jihlavě zahájí na Zelený čtvrtek jarmark, řehtačkový průvod, velikonoční loupení vajíček i folklorní muzika

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 10.7.2012
I domy umírají vstoje...
Židovská ulice. Domy oprýskané, sem tam padající omítka. Většina starých obchůdků bez výloh a jejich mohutné dveře stále uzavřené na petlice. Jediné rozlítané dveře měla tehdy Šotolova hospoda a o něco méně obuvnictví pana Vytisky, které ještě dlouho po vítězství pracujícího lidu vedla jeho manželka, co nablízko koukala přes tlustá skla brýlí a na dálku přes ošoupané obroučky a za pultem lehával jejich věrný pes Alík. Potvora. Jednou mě hryznul do nohy. Všechny moje boty tady dostávaly novou koženou podrážku a plechové podkůvky na špičky a na podpadky, aby co nejdéle vydržely. Vůni tohoto obuvnictví cítím dodnes, byť stále více čmuchám k botám z umělých hmot z dalekého dovozu. Inu, libé vůně přírodních usní a mohutnost mých vysokých šněrovacích bot od firmy Baťa mě budou provázet od kolíbky až do hrobu.
Vstup do Židovské ulice hlídaly dva velké nárožní domy. Po pravé straně bylo zelinářství, kde zákazníci byli vítáni buclatou vůní rychlokvašek a po levé straně pokukovala krásná načinčaná lékárna pana Fischera, kde měli psa Pepíka, robusního boxera, který se sám producíroval po městě a byl mile uslintaný a stále při chuti. Pes to byl dobrák od kosti i za kosti. Vždycky jsem si přál mít boxera, ale nakonec jsem se zamiloval do knírače. Vedli jsme spolu nádherný psí život a dodnes, když si na ni vzpomenu, byla to psí dáma, uroním velkou stříbrnou slzu. Byla pepř a sůl a měla vousy podobné císaři Franntišku Josefu I. Jo, byla to pejsková honorace. Noblesa uprostřed davu pracujícího lidu a pracující inteligence. Svéhlavá, věrná, plná radosti z obyčejných všedních dnů. Už tehdy žila pro život. A to se má. Mělo by se...
Povídám, povídám, a málem bych ten můj první jihlavský domov přešel. Domov v docela malinkatém domečku ve dvoře domu č.21 v Židovské ulici. Tehdy za okupace se ulice jmenovala Hans Sachs Gasse a po válce Brožíkova. Židům se ulice vrátila až při restitucích. Můj první domov byla kdysi moc dávno tkalcovská dílna, snad barvírna, snad skladiště. Objekt to veskrze vlhký, přízemní, okna s parapetem kousíček nad zemí, jedny dveře, předsíňka, vlevo pokoj, taková cimra s jedním oknem, vpravo kuchyň, větší cimra s kuchyňským sporákem a dvěma okny. Latrína dřevěná pod dřevěnou pavlačí, kam se muselo běželo přes dvorek. Hned vedle dveří do latríny byl oplechovaný dřevěný poklop od fekální jimky, Asi hodně starý. Jednou odpoledne se při hře na honěnou prolomil pod mých kamarádem Otíkem a on se tam málem utopil. Zavčas ho ale vytáhli. Vypadal strašně a ještě strašněji smrděl. Německý pan domácí měl kadibudku na pavlači. Ale nebylo mu co závidět. Hned první den po osvobození mu rudoarmějci ukradli vzácné zlaté hodinky i s řetízkem. Rodinnou památku. Chodil si pak stěžovat do hotelu Zlatá hvězda, kde bylo velitelství, ale marně. Nám Rusové neukradli nic. Jen si vypůjčili modrý budík z kuchyně a dodnes nám jej nevrátili.
Místečko mého mládí, vonící zatuchlem, pečenými bramborami a cigorkovou ranní kávou s nadrobeným černým chlebem. Špatně se to polykalo. Za tatínka, za maminku, za dědečka ... Protektorátní fujtajvl s mlékem býval akorát v neděli.
Nedávno jsem procházel touto ulicí znovu. Náhodně. Už to není ta správná ulice mého mládí. Chybí mi tam spousta domů, na které mám spoustu vzpomínek. Slíbil jsem si, že o každém domě něco napíšu. Nebude to hned, ale napíšu. Už proto, že všechny ty chybějící domy byly zbořeny. Napadlo mě, že stromy umírají vstoje. A domy také. Domy umírají vstoje. Už proto musím o nich psát. Zaslouží si to. Stály tady 700 let. Nikomu nepřekážely. Lidé v nic dokonce bydleli. Žili a umírali. Budu o těch domech psát. O jednom z nich jste právě přečetli pár řádků.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)