Parta dvou místních čili rouneckých mladíků posekala trávu po celé trase od nádraží v Rantířově, až na Rounek. A co víc, tráva se nepovaluje po cestě, cesta je vymetena koštětem. Tomu říkám úklid. Podobně jsem kdysi zametal rouneckou silnici po ovečkách Semenářského státního statku. Procházelo jich pod mými okny kolem sedmi set. Někdy čtyřikrát denně. Silnice bývala plná bobečků a loužiček a vzduch kypěl zápachem a muším bzukotem. Kdeže loňské smrady jsou...
A nezůstalo jen při sečení kolem cesty. I kolem kaple projela moderní obecní mechanisace a vše posekla. Pryč je doba, kdy jsme sekli trávu kolem kaple srpem a kosou. Co sekli, mlátili jsme tu trávu až do kořenů. Ale poutě byly. Pouťovalo se vesele a domů lezli mnozí poutníci pokolenou nebo po čtyřech. Pivo teklo proudem a nad ohněm voněla pečínka. Snad je to tou plíživou krisí, pivo letos ani nekápne. Staří podnikatelé přestali podnikat a mladí se nehlásí. Hned po pouti vyhlásím výběrové řízení na obsazení místa kostelníka kaple sv. Antonína. Podmínkou bude věk do 30 let a 25letá praxe v otvírání a zavírání dveří. Letos se otvírání zkomplikovalo, někdo přibouchl barokní dveře a nebyl nikdo, kdo by je normálně otevřel. Barokní zámek starý 300 let je prevít. I zkušený klíčník musel nakonec použít jemné násilí. Vše se ale podařilo a tak doufám, že i průběh poutě budu nakonec radostný a vydařený. Konečně, přijďte či přijeďte a poznejte rouneckou pouť na vlastní oči.