V roce 1573 opět intervenoval císař Maxmilián II. ve prospěch zdejšího kláštera a to proti příkořím, která se mu stále děla. Minorité byli nejen slovně uráženi, ale dokonce ohrožováni na životech házením kamení.
Další léta přinesla zajímavý pokus města o získání klášterních objektů a to přímou koupí, což nový kvardián Bernardinus Scalglionus d'Lanciano odmítl, stejně jak to u činil jeho předchůdce Pacificio, který jednoho dne náhle zemřel. Kustodem byl tou dobou bratr Antonius.
Nový rok 1580 započal, jak také jinak, než urážkami a násilnostmi na zdejším kvardiánu Dominikovi a to nejen samotnými měšťany a řemeslníky, ale také obyčejnými pacholky. Správcem kostela byl v té době Sewastian Kressl. Klášter šenkoval víno a pro další zlepšení finanční situace se rozhodl dne 6. května 1580 k odprodeji klášterních pozemků západně od města, poblíž cihelny, na tzv. hliništi. Získal tím od města nemalou částku 60 kop grošů českých nutných k záchraně klášterních budov, které tou dobou hrozily podle jedné z dochovaných listin zřícením. Prodej byl nakonec schválen i provinciálem Hyeronimem Jacobellusem de Tolentino, provinciálem a generálním komisařem minoritským pro Rakousko a Čechy, a potvrzen místním kvardiánem Dominikem Batiferem Tergestinusem.
O velmi svízelné finanční situaci zdejšího konventu svědčí celá řada listinami zachycených drobných problémů týkajících se příkladně vymáhání částek nájemného za stáj v roce 1585 a nebo dokonce žádost samotného kvardiána městské radě z 24. července 1587 o provedení oprav klášterních budov, neboť nemá toho času potřebné peníze. Jeho žádost opět podpořil sám provinciál Hyeronimus s odvoláním na kapitulní shromáždění Rakouska a Čech v Praze, kde byli o pomoc požádáni všichni účastníci. Stejný provinciál potom schválil roku 1590 i další prodej části klášterní zahrady pro kloboučníka Leonarda Mosera, aby vzápětí poslal císaři Rudolfovi II. stížnost na jakousi stavbu vedle kláštera, která nebyla zdejšími minority potvrzena. Ti se o rok později znovu obrátili na městskou radu, zda skutečně hodlá dostát předchozí úmluvě o užívání kláštera, aby tak mohli požádat císaře o jeho případný souhlas.
Vedle vlekoucích se problémů finančních pokračovala v neztenčené míře nevraživost zdejších luteránů vůči celému osazenstvu minoritského kláštera. Příkladně byl slovně urážen bratr Georg Zimmnermann a do množících se násilností byli pak v roce 1581 zapojeni i místní řezníci stejně jako řada soukenických mistrů. Přesto městská rada poskytla pomoc klášteru při stavbě jakéhosi blíže neurčeného "domku".
Rok následující přinesl opětný zákaz šenkování vína v klášteře a proto se kvardián obrátil na městskou radu, aby mu v tom případě pomohla alespoň vymáhat na dlužnících pohledávky z prodeje a poskytl za tím účelem radě celý seznam dlužníků.
Rok 1582 započal opět stížnostmi na příkoří, která byla klášterním bratřím činěna a která nepolevovala. Někdy z tohoto období pochází blíže nedatovaný přípis kvardiána Otice, jinak nástupce kvardiána Barnabáše, který požádal městskou radu, aby vyřídila věc s loukou u "Pulfferstampffu", kterou klášteru odkázala Margaretha Mayerlová.
Archivní materiály opět dokládají řadu drobných prodejů. V roce 1591 byl zaregistrován prodej části klášterního dvora pro Hannse Sixtse řezníka včetně místa v kostele na horním chóru za 8 tolarů. V roce 1601 byla prodána část staré stáje Vavřinci Atemdorstovi. Stále přetrvávající stavební spor mezi klášterem a městskou radou, který se v roce 1604 už zdál být zcela zbytečný byl opět projednáván zemským podkomořím Janem Mošovským z Moravčína na Benešově, Stražisku a Žiroticích a který nakonec vyústil v jeho žádost zdejším minoritům, aby od sporu upustili.
V roce 1605 bylo kvardiánem Dominicusem povoleno řezníkovi Sixtusovi, aby postavil nad sýpkou zeď půl sáhu vysokou za 11 kop míšeňských. Jmenovaný kvardián se potom o rok později stal minoritským kustodem pro Moravu a současně postoupil městu na základě privilegia o těžbě stavebního materiálu klášterní pozemky na hliništi, kde se těžila hlína na cihly, za úrok 24 tolarů. Později došlo dokonce k jejich odprodeji za sumu 400 kop grošů míšeňských. Prostor byl vymezen cestou z města do Rantířova, blízkou městskou cihelnou a starými doly. V roce 1609 poslal Petr Čížovský z Čížova a na Batelově kvardiánu zdejšího kláštera jeden sud bílého piva. V červnu roku 1614 zmocnil generální komisař minoritský pro Rakousko, Moravu a Slezsko, Petrus Paulus Joanellius, zdejšího kvardiána k přijetí 100 tolarů na opravu kláštera od jistého pana Baltassara Runhara. Na první pohled by se zdálo, že svízelům odzvonilo a klášter potkalo štěstí.
V roce 1615 však žádal klášter císaře, aby mu dopomohl k restituci jeho privilegií a majetku. Později do jednání vstoupil kardinál František Ditrichštejn, který za tímto účelem pozval zástupce města i kláštera na sněm do Brna. Současně kvardián Petrus Paulus a konvent kláštera požádali císaře, aby městská rada dala odstranit všechny přístavby ku klášteru, vydala všechny klenoty, které jsou u ní uschovány a dále neporušovala práva kláštera a jeho privilegia.
V roce 1616 se objevuje v písemných pramenech kvardián Antonius Duda, minorita z Vídně, na kterého si hned v počátcích stěžovala městská rada, že čepuje pivo a víno. K datu 24. června 1617 pak jmenovaný kvitoval kostelním správcům 100 tolarů z úroků na opravu kostela. Jak by se zdálo, mělo čepování svůj smysl ...
Za českého povstání byla Jihlava 23. dubna 1619 obsazena hrabětem Thurnem. Luteránům byl odevzdán kostel sv. Jakuba. Situace se opět dramatizovala a komplikovala. Roku 1620 došlo k ujednání s městskou radou ohledně zásad pro správu kláštera Matky Boží. Téhož roku, 11. prosince, však vstoupili do města císařští a Jihlava byla donucena ke kapitulaci. V dubnu roku následujícího byla provedena kardinálovými komisaři disarmace města a převrat ve prospěch katolíků. V minoritském klášteře se objevil nový kvardián Barnabas a jeho spolubratr Adriannus Hagenbunder, kteří dále jednali s městskou radou o vydání klášterních klenotů, což měly být různé stříbrné předměty a kalich. Jejich požadavek byl po několika měsících, 22. srpna 1622, konečně částečně splněn. O další zbývající část požádali znovu až v roce 1624 a to přímo kardinále Ditrichštejna.
V roce 1627 dostal klášter od městské rady 10 kop grošů míšeňských úroků a téhož roku 100 kop grošů ze vsí Rančířov, Pístov, Hosov, Rosice, od hospodáře Petra z Vysoké a dalšího nového ze Dvorců. Kvardiánem byl v tomto čase Petrus Büchner. Pro úplnost dodejme, že někdy ve druhé polovině 16. století odmítli sedláci z Rosic platit úrok a kvardiánovi nezbylo, než si na ně u městské rady stěžovat. Jak věc dopadla, není známo, patrně se sedláci polepšili. Konečně, že to neměli minorité lehké ani v této době vyplývá z dalšího přípisu, který zaslal nejmenovaný kvardián na městskou radu, aby mu podle obyčeje poslala k posvícení čtyři slepice a chléb. Inu, nejen chlebem živ jest člověk.. A zvláště o posvícení. O šenkování bílého a červeného vína už byla řeč, ale zřejmě to nic nepomohlo a tak klášteru nezbylo, než si o čepování žádat rok co rok.
Další úroky ve výši 28 zlatých rýnských v roce 1629 už přebíral opět nový kvardián Bertholdus de Herbpol, ale o rok později se na úmluvu podepsal opět Petrus Büchner, který jednal s rychářem rychářem Johannem Haidlerem a zástupci městské rady o desátku z Rančířova. V roce 1631 byl kvardiánem Otto Henisius, přejímající úrok 24 kop a o rok později stejný obnos. V roce 1634 však úrok 28 kop přejímá další nový kvardián Joannes Nädl. V roce 1637 vystupuje na jedné z listin frater Valentinus Adalbertus Baldemair a vedle něho kvardián Joannes Härtleb, přejímající úrok 28 zlatých a 24 kop. V roce 1642 je o něm zmínka, že bude administrovat faru ve Vílanci. Jeho jméno pak v listinách a korespondenci končí a v dalších letech až do roku 1647 jedná převor kláštera Ludovicus Bier, který každoročně přejímal od městské rady úrok 24 kop grošů. Teprve v roce 1649 se objevilo jméno dalšího kvardiána, Baltasara Brendta de Colonia, který kvitoval městu 28 zlatých za pole u Cihlářského rybníku, Ziegellteich.
- pokračování v pondělí 16. června -