Základem našeho národního vojska ve Francii byla slavná rota Nazdar, utvořená převážně z české kolonie v Paříži, organisované většinou v Sokole a v sociálně demokratickém spolku Rovnost. Obě tyto skupiny, věrné národním tradicím husitským a sokolským, toužily po tom, aby mohly vyplnit svoji vlasteneckou povinnost také na bojišti. Rota Nazdar byla zařazena do prvního pěšího pluku cizinecké legie. Po dvouměsíčním výcviku v městě Bayonnu odjela s plukem na frontu, kde se poprvé setkala s nepřítelem nedaleko Remeše. Zde v zákopech ztrávila plných šest měsíců, než byla v dubnu 1915 přesunuta k Arrasu, kde se vyznamenala 9. května v těžkých bojích v rámci slavné marokánské divise. Od konce října 1915 až do srpna 1918 účastnila se tato hrdinská rota celkem šestnácti bojových akcí. Ze 600 dobrovolníků při vstupu do francouzského vojska, zůstalo jich ve zbrani v roce 1918 pouhých 50. Celkem 300 vážně raněných bylo propuštěno z armády a ostatní padli na bojištích.
Přičiněním Národní rady československé, zvláště zásluhou tajemníka Edvarda Beneše, vydal francouzský president Poincaré dne 16. prosince 1917 dekret, jímž bylo povoleno utvoření československé armády na půdě Francie. V té době tu byla již rota čsl. dobrovolníků z Rumunska a první transport z Ruska zv. Husákův. Dalším zdrojem byli dobrovolci ze Srbska, Itálie, Ameriky, Kanady a druhý transport z Ruska, zvaný Gibišův, ze kterých byl v lednu roku 1918 utvořen v Cognacu a Jarnacu 21. pluk a v květnu toho roku 22. pluk pod brigádním velením francouzského generála Philippa. Tato brigáda bojovala nejprve v Alsasku, pak v Champagni a v druhé polovině října 1918 v Argonách. Byly to velmi těžké boje u Terronu a Vouziérs, kde ve dnech 15. až 30. října naše pluky zvítězily, když zanechaly na stráních nad rozvodněnou řekou Aisnou kolem 500 udatných bojovníků.
Po návratu do Darney navštívil brigádu president Masaryk a promluvil památná slova: „Vy jste to vyhráli! Jsme na kopečku, však dejte pozor, ať se na něm udržíme!" V Cognacu byl zatím utvořen 23. a 24. pluk a brigáda se proměnila v divisi, která se statečným způsobem vyznamenala v pozdějších bojích na Těšínsku a na Slovensku, při osvobozování naší vlasti.
Tolik z článku legionáře Jana Lašky uveřejněném v roce 1946 v publikaci Havlíčkobrodsko v národním odboji. A teď krátký pohled do zápisníku neznámého francouzského legionáře, který je uložen v jihlavském archivu. Popisuje prostě právě ony tragické události u Terronu:
Takže nám zbyla jen jedna silnice, která se nalézala výše na kopci a vedla do osady Vandy, do níž dojížděli kuchaři v noci s jídlem. Odtud jsme si musili jej odnést do Terronu, což bylo velice obtížný, neb Němec jak uslyšel šramot, již postřehl, že jest to vozík s potravinami, začal zběsile tlouct do vesnice Vandy i do silnice, jenž nás spojovala s tou osadou, takže nebylo možno po silnici projet, kolikrát museli sme i s potravinami, jenž byly pro všechny bratry od práporu, každý den některý byl zabit neb raněn, někdy jich bylo i více. Tak sme nikdy nedostali ani celou porci studeného jídla, když teplý se vůbec donášet nedalo, tak byli jsme více hladem než sytý a potrava pro nás se válela po silnici neb byla granátem roznesena po poli. Přitom jsme byli stále odstřelováni plynovými granáty, jenž naštěstí padaly ponejvíce za vesnici do vody, který plyn do vzduchu nepropustila. Každým dnem jsme očekávali od Němců protiútok, ale neodvážili se, ačkoliv nás byla jen hrstka z celýho praporu, ani jedna slabá rota. Tak jsme setrvali celých 10 dní, třicátého října nás přišli v noci Francouzi vyměnit, jenž se divili, jak sme to mohli tak dlouho držet v tak nebezpečné pro nás posici, ještě k tomu taká hrstka lidu.
Taková byla první světová válka očima našeho legionáře ve Francii. Co dodat? Všichni byli a zůstanou hrdinové.