Taková příhoda se může přihodit kdekoliv. Jeden ze zdejších amerických sousedů chodil a koukal a jezdil a koukal a nakonec mu všechno bylo houbelec platné. Udělal si kýlu. Jak se dělá kýla, to nevím, ale je to protivná věc a člověka to otravuje a tak kouká, jak by se té kýly zbavil. Náš soused proto navštívil lékaře, ten ho poslal do nemocnice a tam mu po prohlídce stanovili datum operace. Přijdete ve čtvrtek 14. ledna o půl desáté dopoledne, operace proběhne o půl jedné odpoledne. Stalo se. Operace proběhla a soused byl ještě týž den o půl deváté večer doma. Žádná sanitka ho nedovezla ani tam, ani zpátky. Žádné velké ceremonie se nekonaly. Soused dostal prášky a teď polehává doma a občas kouká z okna a čeká na převaz. Soused kouká a já koukám taky. U nás si pacienti pár dnů poleží v nemocnici. Tady si polehává a kouká doma. Venku ne, venku by mohl nekoukat a kdoví co ještě si přivodit...
Člověk jde a kouká. Lidi nepotkává, ti putují v autech. Potkává jen a jen parkující auta. Některá dřepí stále na jednom místě a nebo se posouvají jen o pár metrů dál. Čtyři taková auta přešlapují v blízké ulici. Rád a zvědavě se u nich zastavuju. Připomínají mi majetného bezdomovce. Jejich útroby jsou zavalené harampádím až do stropu. Volné je pouze místo pro řidiče. Dozvěděl jsem se, že taková auta a jejich majitelé to vůbec nemají jednoduché. Jsou pronásledováni městskými strážníky a ti sledují ujeté kilometry na jejich zaprášených tachometrech. Běda autu, které trčí několik dnů na jednom místě. Následuje odtahová služba a pokuta majiteli nepojízdné plechařiny. Majitel proto musí s auty každý druhý den objíždět pár ulic a pak teprve zaparkovat. Ptal jsem se po majitelích. Všechna čtyři patří jednomu. Je prý to daleko široko známý všesběratel. Navštěvuje s oblibou velké kontejnery a zachraňuje co se dá. Trochu mi připomíná Suchého písničku o dvou levých rukavicích. A také vzdálený domov, kde bydlel také takový podivín. Jednou se mi pochlubil, že má na půdě kufr se starými penězi. Neodevzdal je při měnové reformě v padesátých letech a manželce na smrtelné posteli musel slíbit, že je nevyhodí. A zase ta písnička, možná budou ještě jednou platiti... Neplatily. Osud kufru s papírem neznám. Snad leží na té půdě doposud. Osud aut sleduji už více jak sedm let. Auta se nepřestávají posouvat, majitel stále žije. Až se jednoho dne auta nepohnou, odtahová služba je doveze na vrakoviště a já nebudu mít na co koukat...
Člověk jde a kouká. A dokud kouká, žije. Z toho je patrné, jak důležité je žít a při tom koukat. Koukat na všechno a pod nohy. Od té doby, co mi na očním oddělení v jihlavské nemocnici vyměnili čočky, koukám. Jsou okamžiky kdy poulím oči, hledím, čučím, očumuji, sleduji, patřím, upírám, zvídám, zkrátka koukám abych viděl, protože co nevidět můžu přestat koukat a pak je se mnou amen. Všem čtenářům Regionalistu přeji krásné zimní koukání na cokoliv.