Všechno mělo svůj pravidelný nedělní řád. Uctívala se sváteční nudlová polévka a řízek smažený na sádle a bramborová kaše. Přitom doba nebyla vůbec jednoduchá. Krátce po válce bylo všeho málo, později zas vládly obavy z druhého dne. Ale neděle byla v nedělním. A jak čas kráčel mílovými kroky, sedmý den upadal postupně do všednosti. Škoda. Škoda těch nedělních zastavení. Nedělního poobědního povídání a naslouchání. Odpoledních čajů s přáteli či se sousedy. Nadávání na politiku a poslouchání Hlasu Ameriky a čtení novin mezi řádky, mimochodem, u nás se kupovala jen nedělní Lidová demokracie...
Proč všechno to vzpomínání. Proč návrat odnikud nikam. Americká neděle je americká. Džínově modrá, plandavá, ulítaná od hledání volného místa k zaparkování. Umaštěná od ucha k uchu, ucouraná od stánku ke stánku a ucumlaná od lízátek. Naše nedělní odpoledne započalo cestou do Balboa parku. Všude auta. Stojící podél chodníku, jedoucí ulicemi a nadjezdy a podjezdy a nakonec brzdící na přeplněných parkovištích. Všichni vystupují a kamsi halasně chvátají. Tatínkové se cpou do ochozu zdejšího fotbalového stadionu na rozhodující zápas. Stadion hučí, září tisíci světly a ohňostrojem. Jde o všechno. Skoro bych se nedivil, že o život. Zlatá klukovská čutaná na plácku za Komenského školou v Jihlavě. A navíc to byla patrně prvná poválečná mezinárodní utkání, neboť do zdejší školy chodily české i německé děti. Ale vzhůru do reality. Americké maminky s dětmi jdou do Casa del Prado, krásné divadelní budovy, kde se právě hraje představení pro děti. Žel, jen málo z nich mi připadá svátečně, nebo alespoň nedělně...
My jsme se rozhodli pro návštěvu zdejší mezinárodní vesničky, kde má každý národ zastoupený v San Diegu svůj domeček opatřený vlajkou a nápisem. House of Czech and Slovak Republics, hlásá nápis na domečku, který byl postaven ještě za bývalého Československa. Před vchodem vlaje česká vlajka, před bývalým východem, dnes druhým vchodem, vlaje slovenská vlajka. Uvnitř nás velice vlídně a přátelsky uvítala usměvavá starší paní s manželem. Žádný z nich neuměl ani slovo česky, ani slovensky. Na celý domeček pak halasil anglicky pouze jeden vousatý návštěvník s dvěma psy a z jeho řečnění vyplynulo, že jeho rod pocházel z Rakouska. A vybavení? Stejně jako před šesti lety, kdy jsme domeček navštívili s manželkou poprvé. Vitriny s krojačkami, lahvemi od piva, podobiznami T.G. Masaryka a R. Štefanika a obou současných pánů presidentů České a Slovenské republiky. Omšelé pohledy na Prahu mě rozesmutněly natolik, že mě rázem přešla hrdost na rodnou zemi. Bože můj, kde domov můj...? Poslední ránu do živého mi vyťal jednoduchý anglicky psaný dvojlist formátu A4 se spoustou, řekněme že chybiček, a jednou hrubkou dvakrát podtrženou. Náš současný pan president of Czech Republic se jmenuje Václav Kraus. Ano, je to tam uvedeno na poslední stránce uprostřed ryze českých ornamentů - Václav K r a u s. Zjistil jsem to až po příjezdu domů a buďte si jisti, že tam pojedu znovu a všechno uvedu na pravou míru. A ještě bych se rád pokusil o zásobení tohoto domečku novým propagačním materiálem třeba o Jihlavsku, o Českomoravské vysočině. A třeba se přidají další kraje. A třeba si toho všimnou i naši diplomaté v nedalekém zastupitelském úřadě v Los Angeles a jednou takhle v neděli dovezou do stařičkého domečku něco k omlazení, neboť je to "...krásná země, země česká, domov můj..."