Co mi v San Diegu často scházelo hned po ránu byla kamenná zeď a zeleň alpina na dvorečku. Co mi bude scházet doma, určitě hlaďoučký betonový chodnik kam oko dohlédne a nohy došlápnou a zeleň palem a pepřovníků v zahradách přes ulici. Každému z nás pořád někde něco schází a něčím překypujem. Toužíme a přitom skáčeme v čase jak na řece z kamene na kámen. Vstupujeme do vody a brodíme se, i blátem čvachtáme. Tůně se mi dařilo obcházet a stébla se nebylo třeba chytat. Stébla trav jsem žvýkal v ústech a bosky kráčel jen za mlada. Víc než kdy jindy si začinám vybavovat obrazy z dětství. Dvoreček v Židovské ulici. Nepřekonatelný železný plůtek u zahrádky pana domáciho. Nizký domek s okny skoro u země. Večně otevřená okna, aby zatuchlo s vlhkem mohly z bytu ven. Hadříkové běhouny v kuchyni co oplývaly všemi barvami starých košil a kalhot a svetrů. Modrý tikající budík co mě děsil při horečkách a co nám ruský voják sebral a dal nám za něj hliníkovou polní láhev. Ještě dlouho potom jsem v ní nosil černou kávu, kdy jsem po škole na umístěnku dojížděl do Horní Cerekve do pletárny. Vidím před sebou žluté skříně a postele protektorátní ložnice, v kuchyni bilý kredenc s červenými držátky a stůl s šedivou deskou, co tatínek vyměnil později za umakartovou. Cítím, co vidět nebylo. Strach rodičů za války a po válce. Moje obavy ze školních diktátů, z přijímacích zkoušek , z maturity. Vidím otcovo dojetí při pohledu na moje školni vyznamenaní, na okamžiky, kdy držel umírající matku za ruku a cosi ji šeptal do ticha nemocničního pokoje. Bože můj, co to bylo v životě radostí i slz a docela vobyčejnejch baječnejch všedních dnů...
Co nevidět kouknu z okna, a pode mnou nic, než mraky. Budu jedenáct kilometrů nad zemí a venku kolem 60 st.C pod nulou. Komu by se chtělo ven. A ani to nejde. Letíme letadlem přes celou západní Ameriku, Kanadu, Gronsko, Island, až do Velké Británie, do Londýna. Do Prahy už bude jen kousíček. Kdy bych si kdy pomyslel na takovou cestu. Jen prstem po mapě. O cestě za železnou oponu jsem mohl jenom snít. Půl století jsem nevytáhl paty ze socialistické domoviny. Nebyl čas se trápit, muselo se žit. Tiše nadávat a nepřestat doufat, že jednoho krásnýho dne půjdou komunisti do pr----. Stalo se. Tatínek, orazítkovaný a okradený živnostník, se toho sametovéto dne dožil také. Měl velikánskou radost. Kdybych byl mladší, povídal, bejt to tak v tom osmašedesátým, hned bych se do toho pustil. Nepustil se. Mládí nelze vracet. Život běží neúprosně dál a dál a musí se žít. Zanedlouho budu sedět více jak čtrnáct hodin v letadle a budu snít o dnech příštích. Snění se často vyrovná realitě. Je třeba nic neodkládat. Právě jsem se bavil s vnukem Killianem, že až jednou přiletí k nám, pojedeme spolu na Rokštejn a tam se pokusíme nalézt poklad.
Stříbrnou medaili ve flašce od zavařenin, kterou jsem tam zakopal někdy v polovině padesátých let, při jednom z posledních tzv.čundrů. Bude to romantická výprava. Jeden mladej pomůže jednomu starýmu vyhrabat ze země kousek jeho mládí. Ach jo', stříbrný to čas, dřív stříbrný vítr, dnes stříbrný vlas...