Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
28.3.: Žena za volant nesmí, přesto stále řídí, opakovaně odmítá test na drogy. Jen v březnu ji policisté zastavili čtyřikrát

28.3.: Zámek ve Velkém Meziříčí se o Velikonocích zahalí do květinového hávu

28.3.: Zastřelit chráněného medvěda je neospravedlnitelné. Slováci nyní navíc chystají ústavní zákon umožňující hromadné vraždění těchto ohrožených zvířat

28.3.: Z policejního deníku: nález granátu a nábojů; zloděj si odnesl kolo za dvacet tisíc

28.3.: Josef Patočka z Jihlavy oslavil sté narozeniny

27.3.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; za volantem bez řidičáku

27.3.: Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabídnou nahlédnutí do časů před zrušením poddanství v Čechách

27.3.: Na operačních sálech v jihlavské nemocnici využívají anesteziologové nové přístroje

27.3.: Kriminalisté dopadli další distributory pervitinu

27.3.: Historii Velkého Meziříčí pomohou dětem poznávat muzejní programy

26.3.: Řidič Audi od nehody, která se stala u Šimanova, ujel. Policisté hledají svědky

26.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil auta; při střetu osobního auta a náklaďáku utrpěli zranění čtyři lidé

26.3.: Velikonoce v Jihlavě zahájí na Zelený čtvrtek jarmark, řehtačkový průvod, velikonoční loupení vajíček i folklorní muzika

26.3.: Silný vítr trápí Vysočinu, hasiči odklízejí popadané stromy

26.3.: Malebnou krajinou jihozápadní Moravy s historickou Jemnickou dráhou

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 20.1.2010
Psáno mezi kapkami deště...
A bylo rušno. Takřka celá naše americká rodina prožívala očividné rozechvění. Jeden přes druhého odbíhali k oknům a hleděli kamsi do výšky a do dálky. Ptám se, co se děje. Dědo, dědo, přijde silný déšť a ještě silnější vítr. Mezi San Diegem a Los Angeles se očekává tornádo. Podívej se tady na obrazovku iPhone 3G. Koukl jsem, pokýval nad tím hlavou a dál seděl klidně u šálku ranního čaje a přikusoval zdejší děravý bílý chléb připomínající plátek ementálu namazaný máslem.
Dědo, ty možná nevíš, že v okolí San Diega prší ročně v průměru asi patnáct dnů. Nevěděl jsem to. A jen mi to připomnělo jednu naši emigrantku, která mi před lety řekla, že je tady odporně krásně a že jí to sluníčko pěkně leze krkem. Popravdě řečeno, mně sluníčko krkem neleze. Já už před tím vším, co tady viděl a vidím, už nemám hubu votevřenou a jestli mi něco leze krkem, tak to není sluníčko.
Vonehdy jsme s manželkou čekali před divadlem. Konalo se tam dětské představení a naše vnučka tam hrála malou roličku. Byl podvečer a rodinky přicházely k osvětlenému hlavnímu vchodu. Co setkání či jenom míjení se známých doprovázely halasné pozdravy dospělých a řev, ano, přímo lví řev dětiček urvaných ze řetězu. Dětičky lítaly neomaleně davem, válely se po zemi, lezly po stromech a po zábradlí a dospělí, ti se bavili a objímali a líbali na tváře, což je tady jakýsi ustálený zvyk. Mne s manželkou nikdo neobjal, ani nepolíbil. Ani se nedivím. Stáli jsme tam jako vytesaní z kamene. Žádná radost se v našich očích neodrážela, konečně, v životě jsem se nařval a nalítal dost...
Dědo, dědo, už prší. A lilo. Na americké poměry jako z konve, na naše poměry tak akorát. A vítr fičel. To zase jo. Po ulici lítaly noviny a lupení a v sousední zahrádce padaly na zem velké dřevnaté lusky z australského stromu, co nemá patrně český název a latinsky se jmenuje Bradvychiten discolor. Dostat tou luskou do hlavy by se jistě neobešlo bez boule. Vzdálenější soused takové štěstí neměl, zhroutil se mu stanový přístřešek nad rozestavěnou besídkou, s níž se hmoždil celý víkend. Voda zmáčela zaparkované automobily a stěny nízkých rodinných domků, protože většina zdejších objektů nemá okapové žlaby. Na co taky. Za pár hodin vysvitne slunce a všechno vysuší. Tentokrát ale pršet nepřestávalo a já s podivem zjistil, že aut na jinak rušných ulicích očividně ubylo. I semafory na blízké křižovatce mrkaly čas od času barevně do prázdna. Ale listonoš přijel. Ten tady jezdí i v sobotu. Vozí se v nevelké speciální dodávce co má volant na pravé straně, aby nemusel pořád vystupovat. On ten americkej pošťák je vikuk. Občas vjede na chodník a pak pokračuje od schránky ke schránce a tam jenom zasunuje zásilky neboi bere poštu k odeslání. Ten co má na starost naši ulici, jezdí v kovbojském širáku, krátkých kalhotech, dlouhé šedivé vlasy má upravený do copu a zdraví nás a mává nám do okna. Je to náš jediný stálý americký kamarád.
Tak vidíte. Pošťák. Dříve to byl vážený listonoš. Já pamatuju ještě listonoše s francouzskými čepicemi a v černých pláštěnkách a s velkými koženými kabelami na rameni, co po válce chodili po Jihlavě od domu k domu a nebo seděli na kozlíku modrých hranatých vozů tažených koníkem a rozváželi balíky. Modrá barva byla barvou listonošů a krásně tvarovaných litinových poštovních schránek. Později se objevily schráky oranžové. Ale to už byla docela jiná doba, jiná pošta a na poště censura. Obálky z ciziny i do ciziny se rozlepovaly a pročítaly a sem tam i vykrádaly. Mně posílal americké žvýkačky bývalý spolužák Petr ze Západního Německa a nebylo dopisu, aby některá nechyběla. Dneska, kdy je všude žvýkaček habaděj a já můžu jet za žvýkačkama i do Ameriky, nežvýkám. Na stará kolena nebudu mlet hubou na prázdno. To nechám jiným. Na obrazovkách televisoru...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)