Starší člověk má jemné spaní a tak houkání lokomotivy vlekoucí městem vagony se zbožím ho lehounce, leč protivně pošimrá v uších. A když pak taková zatracená obluda ve tři hodiny ráno houká a houká, a kdyby jen chviličku, celou věčnost huláká do tmy, má člověk po spaní. Civí do stropu a postupně, chtě nechtě, začne vnímat ranní rozbřesk. No, raději roztřesk. Narůstající lomoz startujících aut. Bouchání dveřmi. Občas někomu zařve alarm a jinému do zatáčky zasviští pneumatiky. Honba za chlebem a za dolary startuje...
Je sedm hodin ráno. Vstávám. Po česku a zvesela a šupky hupky na čajíček s chlebem a máslem. Tak trochu si tím připomínám domov. Ale, marná sláva, ten božský klid je fuč. Pod okny už zastavují auta vezoucí dětičky do školičky. Jedno auto, jeden rodič, jedno dítě. Ale kdyby jen jedno auto. Desítky, stovky aut. Jestli jsem kdy napočítal tak pět rodičů jdoucích s potomkem pěšky, tak to bylo hodně. A to jim auto někdo nejspíš ukradl a nebo, soudě podle zjevu, před pár dny přišli hledat štěstí do Kalifornie a na auto začali od tohoto rána šetřit. Pak ale zahouká školní siréna, tady mají místo zvonku sirénu, a ulice se uklidní. Pár opozdilců zrychlí krok, a já si oddychnu do příštího houkání sirény. To aby celý svět věděl, že jedna vyučovací hodiny odbila a druhá teprv bude, což dětičky oslaví hurónským řevem vybíhajíce na hřiště. V tom okamžiku se vždycky vzchopím a utíkám, ale to bych přeháněl, zvolna odcházím na procházku k blízkému jezeru. Konečně skoroticho. Nad hlavami mi přelétají vodní ptáci, helikoptéry, dopravní letadla a pod nohama šustí asfaltová pěšina. Sem tam človíček, tam a sem pobíhá pejsek a občas je slyšet ambulance. Ta vřeští stejně jako naše sanitka. Chudáci pacienti. A nebožtíci, těm je hej, těm už ani v Americe žádnej rambajs nevadí...
Jedna věc mě překvapila. Pokud jsem jezdil ulicemi a koukal na svět z auta, říkal jsem si, pohádka, ten pořádek. My, tam u nás doma, měli bychom se stydět. Teď, jak chodím pěšky, a hodně chodím a koukám - tak teda koukám. I tady jsou nepořádníci, špindírové, lenoši lidi. Těch papírů na trávnících podél chodníku, těch nedopalků na chodnících, těch kelímků pod keři. Dokonce jsem objevil i několik vozíků z hypermarketu VONS více jak kilometr od prodejny. Zatracenej dobytek, ulevil jsem si po česku, vzpomínaje na tatínka, když někde viděl velký nepořádek. Teď aby se v hrobě obracel. A pak to přišlo. Znenadání. Kráčel jsem podél jedné z frekventovaných ulic, když tu najednou se ozvala rána a řinčení. Koukám, a co nevidím. Jeden americkej hulvát vyhodil z auta kelímek a po vozovce poskakovaly třpytivé kousky. Naštěstí, nebylo to sklo, byly to kousky ledu. Spěchající řidič dopil svoji ranní ledovou kávu a nemaje v autě odpadkový koš, použil okénka a šup. Onde zase kdosi oslavoval nějaké výročí, a těch je tady také přehršle, a než se tahat s prázdnou lahví od vína, rozbil ji slavnostně o žlutý hydrant u chodníku. Tak vidíš, posteskl jsem si v duchu, utíkáš před rambajsem a rázem seš jako doma. Nepořádek kam oko dohlédne. Všude na světě je to stejné. A nedá se s tím nic dělat. Než dělat a uklízet.
Americkej všední den. Jedním slovem - uspěchanej. Rozježděnej. Obalenej rachotem od rána do večera. A papírem a spousty obalů. Stačí pohled na popelnice. Samý papír. Jeden hezčí prospekt než druhý. Jedna laskavější reklama, než třetí, stá, tisící. Všechno se to žene, pátek svátek, za prachama. A proto se tady tak práší. A spoustě lidem od huby. Jak jinak. I tady jsou prachy na prvním místě.