Nicméně současná nastupující krise je pouze logickým a ostatně už léta očekávaným zlomem, který podle všech zákonů ekonomiky musel jednou nastat. Již antické národy dobře věděly, že po tučných letech vždy přicházejí léta hubená a zase naopak. Proto rozumný hospodář v letech blahobytu svoje přebytky ukládal na setbu a horší časy namísto toho, aby okázale hodoval - či se nedej Bože dokonce ještě i zadlužoval.
Ovšem přesně naopak se chovali Evropané v posledních desetiletích. I u nás vesele rostou státní výdaje, lidé "hodují" a zadlužují se a namísto investic do sebe a svého osobního růstu ze svých pravidelně stoupajících výdělků jen po celá léta o něco více tloustnou...
A tak nyní náhle přichází zima, která se leckoho z nás zeptá, co jsme dělali v létě. "Opalovali jsme se a po litrech pili Martini," odpoví rozpačitě většina tuzemců s lítostivým pohledem na prázdné uhláky u studených kamen. Protože namísto drobných, leč trvalých investic v blahých časech hospodářského růstu do svéprávnosti lidí, do jejich vzdělání, tvůrčích řemesel či samostatných živností jsme utápěli miliardy od daňových poplatníků do pozemků, infrastruktury a daňových úlev pro zahraniční montovny v průmyslovém sektoru, jemuž odborníci předvídali útlum již před deseti lety.
A tak se stalo, že živnostník na vlastních nohou je dvacet let po pádu komunismu v této zemi lovnou zvěří pro byrokraty všeho druhu, s vyhlídkou minimálního důchodu či trapné korunové almužny v případě těžší nemoci, zatímco manuální zaměstnanec kterékoli zahraniční montážní linky na cokoli je váženým občanem, který dokonce ani nemusí osobně platit daně a sociální či zdravotní pojištění. To vše totiž zcela bez jeho přičinění a vědomí automaticky dělá mzdový účetní, placený ovšem nikoli jím, ale jeho zaměstnavatelem! Přičemž ještě další a další výdobytky mají ti, kteří nic neumí, nic se učit nechtějí a hlavně se o nic nestarají...
A tak v naší zemi ani za dlouhých dvacet let nevznikl silný střední stav samostatných svobodných lidí nejrozmanitějších profesí a schopností, kteří by byli schopni se o sebe postarat v každém počasí a době. Člověk tvůrčích schopností, přijme-li svobodný životní styl, se tu stává podivínem, od něhož je třeba se držet raději dál. Nedostane dotaci ani daňovou úlevu, vše si musí platit sám - dopředu a bez jistoty jakéhokoli budoucího výdělku - a ještě jej za to stát svazuje byrokratickou kazajkou, minimální daní, zvyšujícím se pojištěním či nerovnoprávným méněcenným postavením v řadě oblastí.
Kolik lidí žehrajících nad třicetikorunovými poplatky u lékaře tak například ví, že žádný privátní lékař v této zemi nemá v případě, že sám onemocní, pražádný nárok na jakékoliv nemocenské dávky? Kolik zaměstnanců, lamentujících dnes a denně nad zvyšujícím se důchodovým věkem vůbec tuší, že malíř, herec, spisovatel či novinář na volné noze nedostane starobní - a už vůbec ne invalidní - pensi až do své smrti (pokud si ovšem dobrovolně a zcela sám neplatí měsíc co měsíc aktivně nemalé nepovinné sociální pojištění)?
A asi i proto tu nějak stále nevidět zástupy Billů Gatesů, Milošů Formanů či Josefů Sudků a neslyšet ruch rodinných dílniček či zvonky na dveřích neasijských, v pátek i svátek stále otevřených novosecesních krámků. To bychom se totiž té krise ani zdaleka tolik bát nemuseli...