Neboť kdo očekává,vstávaje ráno z postele, tento atak osudu, navíc u falešného vědomí svého poměrného zdraví a relativně bezpečně nízkého věku?
Nicméně, stalo se.
Minulou středu jsem se vydal navštívit na pravidelnou tříměsíční kontrolu primáře jihlavského plicního oddělení Tomáše Snížka. A dříve, než jsme stačili spolu prohodit pár slov, udělalo se mi přímo v ordinaci značně mizerně. Zkušený lékař okamžitě odtušil, co se přihodilo, natočil EKG, a už jsem se nedobrovolně vezl vrtulníkem nad Vysočinou do Brna. Absolvoval jsem koronografii, což je zprůchodnění koronárních tepen katetrem zavedeným do tříselní tepny, a ocitl se na koronární jednotce. Nu, a než jsem se nadál, byl jsem opět zdráv. (Tedy relativně a doufejme, že snad ne "falešně"...)
A tak pouhých pět dnů po rozsáhlém infarktu přední stěny opět sedím doma u svého počítače, po ruce zdravotní panák whisky, a nestačím se divit. Jednak obdivuhodnému pokroku lékařské vědy, která zkracuje léčbu nezřídka smrtelného onemocnění z měsíců na dny a jednak a hlavně tomu, že člověk s celoživotně nízkým tlakem, dostatkem pohybu, střídmou stravou, nízkým cholesterolem a trvalou podváhou se k takovéto diagnose vůbec dostal. A tak nezbývá, než se zamyslet: kdeže se stala chyba?
Celých pět dnů mne k tomu jakoby našeptávána ve dne v noci pronásleduje neodbytná věta z evangelia, že nikoli to, co do člověka VCHÁZÍ jej poskvrňuje, nýbrž to, co z člověka VYCHÁZÍ. Takže patrně žádné tuky, žádná špatná strava či nějaké to kouření cigaret a doutníků!!! Zcitlivělé nitro tuší cosi níže, méně viditelné; něco, co jako jed dříme v hlubinách po léta odpadky zahazovaného koutku duše, zkrátka nějaku tu pátou kolonu nebezpečnou právě tím, že o ní člověk dosud neměl tušení.
A tak nezbývá, než si najít čas onu zkaženou část vlastního nitra objevovat. Sfárat do vrstev vlastního niterného smetiště, byť bylo sebevíc nechutné. Dřív, než ono smetiště nečekaně opět vyvine vlastní neovladatelnou aktivitu.
A tak nuže tedy - vzhůru do hlavolamu... A Bůh pomáhej s jeho řešením!