Bůh zaplať, že konečně bylo jasně řečeno, že katolické obřady - a netýká se to jenom mše samotné, neboť papež svým dokumentem nyní zrovnoprávnil například i dřívější ritus svateb, pohřbů či křtů - jsou mimořádně skvostným pokladem, který právě katolickou církev činí onou Katolickou církví. Jak mi svého času řekl přátelsky jeden evangelický pastor: „Když chci prožít bohoslužbu za doprovodu tance, jdu se podívat k letničním církvím. Když chci diskutovat nad hlubokým a vyčerpávajícím Božím slovem, jdu do protestantské modlitebny. Když chci zpěvy u kytary jdu třeba k baptistům a když se chci dotknout nebe, očekávám to za vůně kadidla a povznášející hudby při tradiční mši pod kopulí katolického chrámu! V poslední době jste mi ovšem, vy katolíci, toto rozdělení značně ochudili a musím říci, že už u vás nenacházím nic, co bych dávno neměl jinde...“
Ačkoli, jak se zdá, české vedení církve zrovnoprávnění tzv. tridentské mše zatím příliš nadšeně nevítá (viz. nedělní vyjádření primase kardinála Vlka pro česká média, ve kterém vyjádřil obavy, že „je možné, že nové dovolení může někde v našich farnostech způsobit různé zmatky při slavení bohoslužeb“), je nejnovější papežův dokument nadějným světlem ve tmách současného českého liturgického chaosu a bezbřehé kreativity, hraničící mnohdy s blasfemií. Kdo ostatně chtěl, mohl si právě řečené bohužel naplno potvrdit při posledním televizním přenosu mše svaté z Velehradu, sloužené českými a moravskými biskupy o slavnosti Cyrila a Metoděje. Podobná provedení, obávám se, do českých chrámů nové věřící asi hned tak nepřivedou...
Možná příliš tvrdá slova, ale po desetiletích strávených u oltářů, v lavicích a na kruchtách českých kostelů mne - bohužel! - snesitelnější v této chvíli nenapadají. Reforma liturgie v 60. letech byla totiž leckde v našich krajích mylně pochopena jako výzva k nekontrolovatelné lidové tvořivosti a k masivnímu hromadnému úprku od estetična směrem ke kýči. Zkrátka nejeden poklad byl zavržen jako ono staré, zvetšelé, předkoncilové a tedy moderního člověka neoslovující! A dnes najednou po desetiletích zjišťujeme, že mladé a inteligentní hledající lidi naopak naprosto neoslovují podivné výsledky této „deformy“, ale kupodivu právě ony staré, zapomenuté, leč přesto staletími k dokonalosti dobroušené rity, nad kterými dnes jejich mladí a vnímaví čtenáři ve starých misálech jen s úžasem kývají hlavami...
Aby bylo jasno: osobně nijak nebrojím proti současné „pokoncilové“ liturgii misálu Pavla VI. - v originálu je skutečně kvalitní, duchovní a přínosná, ale co naplat, právě její letité a trvalé deformování tuzemskými obyčeji je pro mne již dlouho nestravitelné.
A proto nemohu, než nyní - bez ohledu na mínění - po přečtení nového papežova dokumentu „Summorum pontificum“ radostně a s nadějí od srdce zvolat: „Deo gratias - habemus Missam! (Bohu díky - máme mši!)“
(K článku viz plný text dokumentu Summorum Pontificum - v neoficiálním českém překladu bratří jesuitů: www.radiovaticana.cz… )