Čas od času si na tyto svatojakubské cedulky vzpomenu; zpravidla vždy, když si jednou za měsíc jdeme s kolegy popovídat do některé jihlavské kavárny a domů se pak člověk vrací s nefunkčními hlasivkami. Po celý večer totiž skoro všude překřikujeme rádio, music-box nebo alespoň nesrozumitelný řev televize, kterou vlastně nikdo neposlouchá...
Jakoby moderní člověk trpěl mnoha tajemnými fobiemi a ta nejslyšitelnější z nich byla právě obecná hrůza z ticha. Nedávno jsme hráli v jednom klubu a po čtyřhodinovém vystoupení - v okamžiku, kdy jsme ještě ani nevypnuli aparaturu - si obsluha okamžitě pustila z reproduktorů na stěně rádio. "Přece tady nebudeme potichu jako při mši..." zněla vyčítavá odpověď na můj udivený protest, že toho kraválu dnes přece už musí mít všichni plné uši.
Jenže také omyl - ta číšnice patrně netušila, že právě při mších se dnes "silentiofobie" mnohde uplatňuje až příliš slyšitelně. Nepostradatelné chvíle posvátného ticha pochopila lidová liturgická tvořivost jako nefunkční zbytečné zdržování a tak se - už od plné čtvrthodinky před bohoslužbou přes celou mši až po závěrečné požehnání - leckde fidlá, hudlá, řeční a pěje "sine fine". Dá rozum, že pokud možno fortissimo, ať jsou svátky nebo pátky...
Hrůzu z ticha lze určitým způsobem pochopit. Pokud totiž ticho vnímáme jen jako pouhou nepřítomnost zvuků - a tím oslabení podvědomé jistoty, že jsme ještě naživu a obklopeni lidmi - pak skutečně ticho může budit úzkost.
A přitom ticho není "nedostatek hluku"!
Latinský termín silentium totiž znamená kromě ticha také "mlčení" a navíc z něho odvozený výraz "silenda" je jedním z označení pro mysterium či tajemství. A tak lze říci, že i jazykově je ticho jakoby nezbytným prapředpokladem k duchovnímu, duševnímu a koneckonců i fyzickému růstu. Jestliže úplně na počátku bylo Slovo, pak muselo zaznít právě do tajemného naprostého ticha. Přičemž právě Ticho bylo onou půdou, ve které zrno Slova se stoprocentním užitkem zaklíčilo.
Než Kristus započal svoji veřejnou činnost, nejdříve se na čtyřicet dní uchýlil do samoty na poušť. Nešel tam ovšem hubnout, sypat si pískem či popelem hlavu, popřípadě posedávat v štiplavé žíněné košili posmutněle po kamenech. Odešel do "pouště ticha", aby zde intensivně mohl komunikovat se svým Otcem.
Každý z nás to asi někdy zažil - stačí ve dne vejít do kteréhokoli prázdného otevřeného kostela, sednout si do lavice, zavřít oči a chvilku zbrzdit veškerý tok myšlenek. Pokud se nám to podaří (a máme navíc štěstí, že po chrámu v tu chvíli nepobíhá nějaký Hlustvisihák s klíči, kýbly či košťaty), pojednou v tom "sakrálním tichu" zjistíme, že se cosi děje. V tom živoucím tichu člověk zničehonic zaostřuje na věci, které dosud neviděl, a žebříček těch zrovna dnešních nezbytných povinností jakoby se začal přeskupovat odzadu dopředu. A to nikoli násilně, ale s úžasně lehkou samozřejmostí. Takové ticho necítíme bolestně v uších, jako když náhle po hodině práce na cirkulárce z ničeho nic vyletí pojistky, ale vnímáme jej jako všeprostupující záplavu, která se dá skoro krájet, hníst nebo jen tak nechat padat na hlavu a do otevřených dlaní...
A tak s počínající velikonoční dobou postní, ve vlastním zájmu, zkusme nyní někdy využít síly Silentia. Ticha, které nebude jen pouhým "půstem od hluku".