Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
2.5.: Řidič osobního auta v Čáslavicích srazil ženu a dvě děti; žena na následky zranění zemřela

2.5.: Za kováři, mobilními výhněmi i velkým bucharem na Šlakhamr v sobotu

2.5.: Z policejního deníku: zloděj ukradl ze sklepa kola s pneumatikami; opilí řidiči bourali

2.5.: Táborská zoo 12. června otevře záchranné centrum CITES pro chladnomilné šelmy

2.5.: Putování jarní přírodou doprovázené ptačím zpěvem v Jihlavě

1.5.: Závody automobilů do vrchu v Náměšti nad Oslavou nabídnou také dakarský speciál

1.5.: Vysočinská muzea budou mít nový depozitář

1.5.: Vlčí bratři z táborské zoo oslaví v sobotu narozeniny

1.5.: Jak zákeřného vraha bukovské ženy za jeho čin utloukly motykami a vidlemi

30.4.: Žďárské muzeum slaví devadesáté narozeniny, připravilo výstavu o historii tvrze

30.4.: Z policejního deníku: policisté dopadli lupiče; řidička skončila s náklaďákem ve zdi domu, poškodila i další auta

30.4.: Výstava Pábení - citlivý smysl pro detail v abstraktním světě barev

30.4.: U Horní Cerekve hořel les, plameny pomáhal hasit i vrtulník

30.4.: Na rockovém majálesu v Bystřici nad Pernštejnem vystoupí osm rockových a metalových kapel

29.4.: Žena, kterou ve žďárském útulku pokousal pes, zemřela

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Nevydařený výlet

Nepojedeme daleko. Jen kousek od Jihlavy. Přesto si pro lepší orientaci vezmeme starou mapu, snad o něco starší, z počátku 19. století. To pro pořádek a porovnání s dnešním stavem. Máme k tomu pádný důvod. Konečně, posuďte sami...

Jedeme na sever, směr Zborná a ještě o malý kousíček dál po silnici na Smrčnou. Mineme vrch Schatzberg, dnes Rudný, a po pravé straně ponecháme již zmíněnou Zbornou čili Waldhof, abychom uprostřed velikého lánu zahlédli pozorným okem malou remízku. Dnes zeje prázdnotou. Připomíná roští. Začátkem osmdesátých let mne sem zavedl jeden zdejší znalec a ukázal mi místo, kde ležel plochý kámen. Prý to bylo klekátko před kamenným sloupem s plastikou Ecce homo. Nemovitou kulturní památku číslo 5422 svalili studenti při bramborové brigádě a později byla odvezena "milovníky umění". Dnes prý zdobí rekreační chalupy. Alespoň, že tak... Roku 1983 byla jako památka stejně zrušena.
Pojeďme proto dále. Těsně u silnice uvidíme krásnou starou pokřivenou borovici. Prý pamatuje třicetiletou válku a švédské pronásledování zdejších lidí. Jednomu z nich zachránila život, když švédský voják na koni si o její větve srazil při pronásledování vaz. Byl prý tam odjaktěživa svatý obrázek. Žel, není na stromě nic...
Přijíždíme k rozcestí, ale než odbočíme vpravo, ještě kousek popojedeme k další remízce. Je po levé straně hned u silnice. Uprostřed stromů a sběrných surovin stojí sloup s Pietou. Rokoková krása s vyrytým letopočtem 1755. Popravdě řečeno, sloup stojí, ale Pieta je pryč. Ještě začátkem minulého roku zde byla, snad ještě na podzim. Ale není. A vidíte, nic se neděje. Nikdo si nestěžuje. A když, pak stejně je to málo platné. Ani v novinách o tom nebyl ani řádeček. A mělo by se psát. Měla by se objevit i fotografie ukradené památky. Víc očí víc vidí! Škoda jen, že už se tolik nedíváme po krásných věcech, které nás obklopují. Na vršku nemovité kulturní památky číslo 4857 varovně trčí ostrý železný hrot. Budeme se za pár let ještě na něco dívat?...
Vraťme se a zabočme po cestě směrem ke Stříbrnému Dvoru. Skupina budov je vidět z hlavní silnice. Přímo na rozcestí stála v minulosti velká výrobna drasla. Pomístní název na staré mapě, Beim Juden, U Židů, každému napoví, kdo že tady už od druhé poloviny 18. století pracoval. Kolem roku 1840 byla výroba zrušena. Ale my jedeme dále. Projíždíme mírným údolím, kterým se ve středověku táhla celá kaskáda devíti hornických rybníčků až do Zborné, kde byl tehdy jen dvůr a mlýn o jednom chodu a dvou složeních. Skutečnou ves Waldhof založil až roku 1794 Josef Hilgartner rytíř z Lilienbornu. Pro úplnost ještě dodejme, že v místě dnešní Zborné byla už na počátku 13. století osada Bukov či Buková, psáno tehdy Bukow a Bukowe, která později zanikla.
To už však přijíždíme do Stříbrného Dvora a hned vystupujeme u prvního objektu. Nízká stavba obdélníkového půdorysu se sedlovou střechou. Před vstupním otvorem jakási rampa. Vše poničené, krytina samá díra. Vstupujeme do zdevastované místní kapličky provoněné naftou a oleji. Za existence zdejšího Státního statku Jihlava byla přebudována na sklad pohonných hmot. Do výše oltářní menzy byla navezena suť a plocha vybetonována až před prostor kaple, kde byla vytvořena nájezdová rampa pro lepší manipulaci se sudy. Okna byla vybourána a otvory zazděny. Interier zničen nebo rozkraden. Strop je na spadnutí, dřevo napadeno dřevomorkou. Na východní straně je dosud dobře patrný zbytek malovaného ilusivního oltáře s větší nikou. Klasicistní provedení dává pouze tušit na bývalou krásnou výmalbu celého prostoru kaple. Dnešní stav je prostě hrůzná podívaná do doby nedávno minulé. Stavba sama byla realisována pravděpodobně na počátku minulého století. Archivní zprávy nebyly nalezeny. K postupné devastaci musela patrně dojít už po roce 1945. Kdo to mohl udělat?! Čí "uvědomělý" mozek vymyslel "přebudování"...
Dnešní Stříbrný Dvůr, bývalý Silberhof, vlastnila nejdříve rodina Paumbergerova. V okolí se dodnes nachází řada pozůstatků po dolování a odtud také název dvora. Snad byl i postaven na místě bývalé úpravny rud na úpatí kopce Vogelberg, dnes Ptačí Vrch, kousek nad soustavou rybníků. V roce 1784 prodává Johann Nepomuk Paumberger dvůr Mayerhof čís. 6 a Flusshäusel čís. 7 včetně zahrady, polí, lesů a rybníků jihlavskému krajskému fysikovi Dr. Michaelu Edlenovi von Sagar za 8600 fl. V roce 1815 je držitelem Josef Buchwald a od roku 1847 Ignaz Gruber. V tomto roce uvádí se dvůr s názvem "Waldhöfel" a poprvé "Silberhöfel". V roce 1924 je majitelem Johann Smetana, pak nájemcem Karl Skarda a od roku 1945 je ve vlastnictví rodiny Vlasákovy.
Z archivních dokumentů se nepodařilo zjistit o vzniku kaple a jejím zasvěcení zhola nic. Staronový majitel neví po restituci co dřív. A čas neúprosně pracuje a směřuje ke zřícení stavby. Co bylo, bylo. A co uděláme dnes? Pomůžeme všichni? Památkáři, stavební firmy, úřade, lidé - spojme se!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, 588 41


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)