Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
3.5.: Pocitová mapa a Minijarmark na pelhřimovském náměstí v sobotu 11. května

2.5.: Řidič osobního auta v Čáslavicích srazil ženu a dvě děti; žena na následky zranění zemřela

2.5.: Za kováři, mobilními výhněmi i velkým bucharem na Šlakhamr v sobotu

2.5.: Z policejního deníku: zloděj ukradl ze sklepa kola s pneumatikami; opilí řidiči bourali

2.5.: Táborská zoo 12. června otevře záchranné centrum CITES pro chladnomilné šelmy

2.5.: Putování jarní přírodou doprovázené ptačím zpěvem v Jihlavě

1.5.: Závody automobilů do vrchu v Náměšti nad Oslavou nabídnou také dakarský speciál

1.5.: Vysočinská muzea budou mít nový depozitář

1.5.: Vlčí bratři z táborské zoo oslaví v sobotu narozeniny

1.5.: Jak zákeřného vraha bukovské ženy za jeho čin utloukly motykami a vidlemi

30.4.: Žďárské muzeum slaví devadesáté narozeniny, připravilo výstavu o historii tvrze

30.4.: Z policejního deníku: policisté dopadli lupiče; řidička skončila s náklaďákem ve zdi domu, poškodila i další auta

30.4.: Výstava Pábení - citlivý smysl pro detail v abstraktním světě barev

30.4.: U Horní Cerekve hořel les, plameny pomáhal hasit i vrtulník

30.4.: Na rockovém majálesu v Bystřici nad Pernštejnem vystoupí osm rockových a metalových kapel

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Slovo na úvod seriálu 'Známá a neznámá poutní místa'

Všechno se začalo na Rounku na staré půdě za trámem. Něco tam v šeru probleskovalo. Kus papíru? Všude pavučiny, letité nánosy prachu a sazí. Tak přece papír. A né ledajaký... Starý, prožraný hmyzem, a s obrázkem! Nakonec to byl nevelký starý tisk z konce 18. století s vyobrazením Panny Marie Pomocné a s krátkým textem Maria Hilf. Sousedka jen mávla rukou, prý si to mám vzít, kdoví od kdy to tam leží. A k čemu že by to dneska bylo...

Po nějakém čase jsem prolézal krovem barokní kapličky v Bílém Kameni. Tenkrát jsem tam za pomoci místních zedníků objevil v interiéru zajímavé ilusivní barokní malby a při té příležitosti jsme věnovali zvýšenou pozornost kdejakému koutku. Vyplatilo se to. Pod vrstvou špíny, starého lupení a holubího trusu byl nalezen ve zvoničce velmi starý poškozený obrázek. První očista znamenala překvapení. Opět letitý, tentokrát barevný tisk Panny Marie Sedmibolestné. Ruční, velmi chatrný a rozpadající se papír, snad počátek 18. století. Konečně, potvrdila to i restaurátorka, prý je to pěkná práce a pokusí se jej zachránit. Tak uvidíme.
Obrázky svatých. Někde po půdách, někde na stěnách příbytků. Někdo věří, někdo nedělá nic. Pamatuji se, jak při jedné opravě letní vilky na Rounku byly nalezeny v krovu obrázky Panny Marie a presidenta Beneše. Že to nejde dohromady? Budete se divit, jde to. V této, po válce konfiskované vilce, přebývala krátce před rokem 1948, před odchodem do emigrace do Švýcarska, přízeň presidenta Beneše. A tak putovaly oba obrázky zpět za trám. Nový majitel respektoval tradici. Jeden obrázek jako vzpomínka, druhý pro štěstí. Tak to prý v tomto kraji kdysi chodívalo. Svaté obrázky měly přinášet štěstí do domu...
A jak se tak povídalo, došlo na poutě a na zázraky. O jednom z nich byl přesvědčen můj dědeček Josef. Když narukoval v první světové válce na frontu, uschoval si do náprsní kapsy svého kabátu malou porcelánovou sošku Panny Marie. Přečkala s ním všechny bitevní vřavy a společně se navrátili domů. Nebylo člověka, který by mu jeho víru vyvrátil. Za své přesvědčení se nikdy nestyděl a dokonce se před kostelem veřejně křižoval, zatímco kolem lidé klopili zrak a nebo se zdravili čest práci. Onu sošku uchováváme dodnes.
Kam všude chodívali lidé prosit za uzdravení a nebo jen tak, na pouť? Nejznámějšími místy slavných poutí poblíž Jihlavy bývaly po druhé světové válce Křemešník a Přibyslavice. Delší trasy vedly na Hostýn, Svatou Horu, Klokoty u Tábora a snad ještě dál. Co dnes o těchto místech víme? Málo, a dost možná vůbec nic. Minulý režim je zakazoval. Některá poutní místa byla pod různými záminkami uzavřena. Pouťové atrakce se stěhovaly od poutních kostelů do vzdálených vesnic. Jen ať se věřící projdou. Informátoři sledovali každé pouťové dění velmi pečlivě. Bedlivému oku neunikl počet účastníků, jména majitelů stánků a kolotočů, sluchu neulétlo ani slovíčko z kázání pana faráře či z rozmluvy souseda se sousedem. Bdělo se. Dokladem mohou být archivní dokumenty církevních tajemníků. A nejen ty...
Pokud se už nalézáme v archivu, pak tedy kousek opodál najdeme v jiných archivních regálech kartony s písemnostmi všech farních úřadů v našem okrese. To jsou zase docela jiné dokumenty. A právě mezi nimi se započalo moje pátrání po milostných obrazech a soškách. Tedy, po zázračných obrazech a soškách, a po zázracích vůbec. Takové dlouhé defilé dopisů od uzdravených, papežských a biskupských listů, záznamů o nesčetných slavnostech a procesích, o vzácných darech těch bohatých nebo jen o drobných příspěvcích prostých věřících. Často nechyběly ani zažloutlé fotografie. Nebylo to lehké putování, o to více však bylo poutavější a zajímavější. Věrným průvodcem se mi stala stará knížka Karla Eichlera z roku 1888. A později ještě další a další knihy. Ještě, že máme archivy a knihovny!
Cesta historií byla nastoupena někdy po poloviny 17. století. Tehdy se pomalu končilo složité období rekatolisace. A doba baroka k tomu vytvořila nádherné kulisy chrámů a kaplí, monumentálních sousoší, Božích Muk, sloupů a soch. To všechno se harmonicky začlenilo do této krajiny a tak většinu z celé té krásy můžeme obdivovat i dnes. Jen cosi z obsahu, z nitra těch velkých i malých předmětů, nám dodnes uniká. Co vlastně víme o všech těch zázračných místech, zjeveních, o zázračných pramenech? Co víme o vroucích poděkování za šťastné návraty z válek, za uzdravení z těžkých a nevyléčitelných nemocí? Někdo se pousměje, snad mávne i rukou. A kdo bude chtít, ať se začte do těchto řádků a přijme tiché pozvání k návštěvě známých i neznámých poutních míst v okolí Jihlavy a snad také o kousíček dál...
V námi sledované oblasti jihozápadní Moravy, a ještě o kousek dál, zcela převažují poutní místa mariánská a jen několik málo jich bylo zasvěceno jiným patronům. Vydejme se proto společně po cestách dávných poutníků a začtěme se do historie těchto míst, do romantického vyprávění několika generací našich předků. Navštívíme Jihlavu, Telč, Třešť, Slavonice, Brtnici, Přibyslavice, Urbanov, Opatov, Cizkrajov, Klášter u Nové Bystřice, Novou Říši, Kostelní Vydří, Krasonice, Vanov a také Křemešník.

Vladimír VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)