Dnes už není po komíně ani památky. Stroje nehlučí a o klapotu mlýnského kola na samém počátku historie Helenína už vyprávějí pouze historikové. Nejdříve byl nazýván Goldmühle - Zlatomlýnem, později Kosker Mühl a Goskenmühle, podle majitele, kterým byla významná jihlavská rodina Gosko von Sachsenthal. Jak z názvu vyplývá, sloužil první mlýn coby hamr na tlučení rudy. V závěru 18. století měl dokonce čtyři vodní kola, čtyři složení. Takřka v sousedství se pak uprostřed tratí In grund a Auf dem berg nacházel, jak názvy napovídají, další důlní komplex na těžbu stříbra. Mohutný zbytek haldy a více jak 20 šachet můžeme tady spatřit ještě dnes. Velká část však byla v posledních dvou stoletích zcela aplanována. Nepostradatelnou součástí každého kutiště bývala tekoucí voda, potůček, kterého se užívalo k propírání rud. Té bylo v bezprostředním okolí nedostatek a tak bylo nutné budovat na příhodných místech celé soustavy tzv. hornických rybníků a koryt. Do dnešních dnů přečkaly jen dvě nádrže.
Podle ústního podání poznamenal kronikář Vladimír Urbánek, že vstupu do jedné z důlních šachet směřujících do nitra Wiengebirge bylo využito pro místní hostinec. Část v kameni vytesané chodby se stala po přepažení dokonalým pivním sklepem. Na povrchu nad ním je možné spatřit v kameni tesané zvláštní větráky. Ještě níže se potom nacházela dědičná štola, odkud stále vytékal pramen čisté vody a proto bylo místo odedávna nazýváno Zlatá studánka. Na mapě z roku 1778 je v okolí tohoto místa uveden pomístní název Die gold wiess - Zlatá louka.
Léčebné účinky pramene byly známy už v roce 1566, kdy o nich píše známý jihlavský kronikář Leupold z Lewenthalu takto: "Objevila se voda ctná a silná ze štoly proti velké Jihlavě nad Zlatým mlýnem, který drží nyní pan Matthes Glenkh, a to takto. Když při obléhání města Vídně léta Páně 1529 Erhart Peranauer otevřenou a škodlivou ránu na noze utrpěl a žádné léčivé byliny mu až do r. 1566 nepomohly, dal si z té studny vodu ohřáti a svou nohu do ní ponořil, načež z toho zdravý a zcela čerstvý byl. Na podzim toho roku bylo více jak 100 osob u té studně a větším dílem cizí a neduživí, kteří se skoro všichni pozdravili". Krátkou poznámku věnuje studánce také historik Georg Wolny v roce 1846 kdy napsal, že pramen obsahuje "kysličnato - uhličité železo". Jeden z posledních důkladných rozborů nechal v roce 1925 provést továrník Löw. Posudek provedl dr. Kabrhel z Hygienického a bakteriologického ústavu v Praze a v jeho závěru bylo konstatováno, že "nález chemický možno označiti za velmi příznivý". Bylo rovněž uvažováno s radiologickou zkouškou, avšak ústav tehdy požadoval značně vysoký poplatek a tak bylo od ní upuštěno. Ta byla nakonec provedena až v roce 1929 brněnským universitním prof. dr. Schnabelem. V zápise se uvádí, že čerstvě odebraná voda přímo u studánky byla tehdy "značně radioaktivní s obsahem 11 jednotek Macheových radia". Je dobrá i dnes? Kdopak ví...
V místě dnešních objektů průmyslové školy textilní se nacházelo v minulosti pouze mlýnské stavení, na jehož místě vystavěl v roce 1856 jihlavský židovský podnikatel V.J. Morawitz textilní továrnu, kterou v roce 1860 odkoupila brněnská firma Schmal & Löw. Během pouhých dvaceti let se takřka desetinásobně zvětšila a nakonec obnášela 21 továrních budov. K pohonu strojního zařízení byla určena vodní turbina o výkonu 42 HP, dva parní stroje o 150 HP a 5 parních kotlů s celkovým výkonem 400 HP čili koňských sil. Uvnitř továrny bylo umístěno 320 mechanických a 100 ručních stavů, velká přádelna, barvírna, úpravna látek a tiskárna. Ročně se zde produkovalo 1.600.000 m sukna o šířce 130 cm. Provoz řídili 2 ředitelé, 32 úředníků, 12 mistrů a pracovalo zde až 1.412 dělníků. Na mzdách bylo ročně vypláceno 500 - 600.000 zlatých. Bývávalo. Druhá světová válka přivodila nejen totální nasazení, ale také totální zastavení výroby. Navždy. Tovární haly se staly jedním obrovským skladištěm vojenského materiálu. Krátce o osvobození zde byl zřízen internační tábor pro Němce. Po jejich odchodu se už jenom bouralo. Dnes se díky textilní škole opravuje. Anglickému parku a Löwově residenci se opět navrací onen nepřehlédnutelný historisující stavební ráz uprostřed překrásné zeleně. Kéž by to vydrželo.
Krátká historie továrny je tedy za námi. A nyní stejně krátký pohled do rozrůstající se obce Helenín. V roce 1863 bylo vybudováno nad továrnou směrem ke státní silnici Jihlava - Brno prvních 14 domků pro 20 továrních zaměstnanců. První lidový název vzniklé osady byl Schmaldorf, ale zakrátko se ujalo pojmenování Helenental, Český Helenov, což se ve zdejším místě nepochybně tradovalo od posledního dolování v 18. století. Není to pojmenování odvozené od jména manželky jednoho z ředitelů továrny. Jsem přesvědčen, že jde o jakousi upomínku na slavnou éru zdejšího dolování Höllenental, Pekelské údolí - kolem šachet hoří ohně, dýmají tavící pece, buší hamr, všude vládne ruch a shon. Jako v pekle... Konečně, podobné místní a pomístní názvy nalezneme i jinde kolem Jihlavy.
Patrně vůbec nebylo dosud publikováno, že oficiální pojmenování nově vzniklé dělnické kolonie bylo dáno výnosem presidia c.k. zemského místodržitelství v Brně dne 6.10.1888 a znělo: "Kolonie Františka Josefa I.," což bylo napsáno na dvou tabulích při vjezdu do kolonie a platilo až do roku 1918, kdy byly tabule vítězoslavně odstraněny!
V roce 1888 přebývalo v kolonii 448 obyvatel ve 39 domech se školou založenou r. 1872 a nepostradatelnou hospodou, kde je jako první výčepní uváděn pan Bauer. V roce 1900 zde žilo 422 obyvatel a z toho 112 negramotných. V roce 1924 bylo napočítáno 338 obyvatel, 38 domů, škola, poštovní a telegrafní úřad a hostinec U Bruzlů. Tou dobou byl úředně potvrzen pro nově vzniklou samostatnou politickou obec název Helenín. Připojeny byly sousední Handlovy Dvory a samota Pančava.
K zajímavostem zdejšího katastru patří bezpochyby pomístní název Das Wein - gebürg či Weingebirge, Viniční pohoří. Jedná se o stráň otočenou k jihovýchodu, kde se v současnosti nachází nové helenínské sídliště rodinných domků. Tady se ve středověku pěstovala vinná réva. Podle místního učitele Antonína Kružíka prý město Jihlava neznámo kdy vykácelo za tímto účelem zalesněnou stráň, ale výsledek prý nebyl podle očekávání a tak byla opět ponechána svému osudu. Na pole se přeměnila v roce 1851. Další zajímavost můžeme spatřit na zcela opačné straně, západně od obce. Koncem 19. století tady pan továrník Löw postavil jednopatrovou secesní budovu s velkým oploceným pozemkem a moderní stodolou nebo snad skladištěm. Dodnes se jí říká Člunek a místu Na člunku. Prý byla věnována Löwově "tajné" lásce. Inu, povídá se lecos, povídá.
K významné události došlo v Heleníně v březnu roku 1878, kdy továrnu osobně navštívil sám arcivévoda Karl Ludwig s doprovodem. Uvítacího ceremoniálu se zúčastnily školní děti a dcera pana továrníka Eugenie Löwová mu předala "skvostnou kytici". Při loučení zněla císařská hymna. V roce 1894 přijel na návštěvu továrny c.k. moravský místodržitel Alois, svobodný pán Speus - Booden. Děti prý tehdy volaly "Horch!" a žačka Olga Richterová předala místodržiteli "skvostnou kytici růží". Loučení probíhalo za zpěvu hymny Zachovej nám... Nic to nakonec nepomohlo a 28. října 1918 byl ve vší tichosti sundán dvouhlavý orel z průčelí tovární brány.
V roce 1916 byla ve středu obce u lesa postavena a slavnostně vysvěcena Mariánská kaplička. Sláva to byla veliká a na vyzvánění zvonu před školní budovou se "sešel veliký zástup" lidu z celého okolí. Slavnostní řeč vedl továrník Löw a biskupský rada P. Bruno Sauer, farář od sv. Jakuba. Vandaly poničenou krásnou kapličku, a bezesporu umělecky cennou, můžeme při některé procházce navštívit i dnes. Škoda, že není doposud zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek.
Nejdříve mlýn, později docela malá kolonie, nakonec významná obec. Její historie je skutečně bohatá a překypuje celou řadou událostí, které doprovázejí její stopadesátiletý rozvoj. Nebyly to jenom okamžiky radostné, byla to období hladu, bídy, žebroty, válek a nenávistných národnostních třenic. Můžeme sledovat založení německé a později české školy. Můžeme sledovat jejich likvidace. Můžeme se dočítat o vánočních nadílkách chudým dětem, kterým firma Löw slavnostně předávala vánočku, jablka, školní potřeby, šálu na krk a 2 m látky na oděv. V roce 1877 obdržely děti potřeby na pletení, t.j. dvě jehlice. Zaplať Pámbu... Ale obec žila. Každou neděli se pořádalo na stráni nad hostincem hudební odpoledne a coby výletiště sloužil zdejší palouček Jihlavanům ještě nějaký čas po druhé světové válce. Byli zde rovněž hasiči a sokolský spolek tady uspořádal v roce 1937 tzv. Sokolský den, na kterém cvičilo 158 místních a 64 cizích cvičenců! Národní jednota pořádala zábavy, divadelní představení a zvala pěvecké sbory k různým oslavám. Byla zřízena místní knihovna, mateřská školka a do obce docházel obvodní lékař MUDr. Kürschner z Jihlavy. Do té doby se o zdraví místních dělníků a jejich rodin staral tovární lékař MUDr Kraus, který započal ordinovat v roce 1880. Lékaři tady měli práce a starostí až nad hlavu. Většina dětí tehdy trpěla podvýživou. Objevily se epidemie osýpek, spalniček a černého kašle. Děti umíraly na spálu, záškrt, souchotiny, černé neštovice a zápal mozkových blan. Na 123 zdejších dětí bylo v roce 1919 poděleno balíčky v rámci americké výpomocné potravinové akce. Pouhé 3 děti ji podle lékařů nepotřebovaly! V květnu roku 1945 zde byl nakrátko zřízen první internační tábor pro jihlavské Němce. Starci, děti, a opět epidemie. A smrt. To vše patří k dějinám obce Helenín. To vše, a ještě mnohem víc, je navždy uloženo v depositářích jihlavského archivu. Takovými cestami kráčela naše historie.