Poprvé se objevuje v písemných pramenech v roce 1233, kdy je na jedné z listin uvedená mezi dalšími vesnicemi povinnými tehdy desátkem ke kostelu sv. Jana Křtitele ve Staré Jihlavě. A aby se nám celá situace hned od počátku řádně zkomplikovala, jsou na této listině uvedeny dvě vsi stejného jména - dvě Bukové - Bukowe aliud Bukowe. Těžko říci, zda byly vysazeny poblíž a nebo byla jedna od druhé hodně vzdálena. Patrně se obě nacházely na české straně, někde kolem zalesněného masivu Spaarbergu, dnes vrchu Rudný, mezi vesnicemi Smrčnou, Hybrálcem a Starými Horami.
Jedna z těchto vsí byla nakonec řadou historiků situována do míst dnešní Zborné, německy zvané Waldhof. Poprvé tak učinil náš historik J.V. Šimák v roce 1916 a po něm v roce 1924 a 1929 jihlavští němečtí historikové Dr. A. Altrichter, Dr. J. Petrides a JUDr. E. Schwab. Těm se podařilo nalézt řadu důkazů v jihlavských městských knihách a to především ve IV. knize, kde u letopočtu 1511 se píše o dvou bukovských loukách, táhnoucích se kousek od rybníka Tlustateich směrem ke Smrčné, což by skutečně napovídalo místu někde v katastru dnešní Zborné.
A co druhá Buková? O té už není na dalších listinách z let 1257 a 1304 ani zmínka. Jakoby zanikla nebo byla krátce po kolonisaci tohoto území před polovinou 13. století přejmenována německy hovořícími osadníky.
Další zprávy o Bukové nám poskytují zápisy v zemských deskách. Do roku 1382 byla majetkem Henrýška z Plzně, od kterého ji spolu s Hybrálcem a Starými Horami odkoupil kutnohorský mincmistr Martin Rotlev, aby ji zakrátko, v roce 1396, odprodal jihlavskému soukeníkovi Adamu Haškovi. Po jeho smrti zdědil Bukovou jeho stejnojmenný syn Adam a držel ji až do své smrti kolem roku 1454. Potom se dostala do držení Rudolfa z Ebrharce, od jehož syna Jana ji získal Zdeněk ze Šternberka. Jeho synové prodali Bukovou roku 1478 jihlavským měšťanům Šimonovi řečenému Zikmund Smrčanský a Václavu Petrovi Ledrarovi, od nichž se nakonec v roce 1495 dostala s celým hybráleckým statkem do majetku města Jihlavy. Čeští stavové však odmítli zapsat tento vklad do zemských desek a tak král Vladislav udělil část tohoto majetku Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy a na Lichtmburce. Psal se rok 1500 a ves Buková byla tehdy poprvé zapsána jako pustá. Po nějakém čase se podařilo držiteli druhé části Petru Ledrarovi znovu sjednotit celý majetek a tak roku 1543 připadly konečně vsi Staré Hory, Hybrálec a zaniklá Buková do majetku královského města Jihlavy.
Někdy koncem 16. století byl v místech dnešní Zborné vybudován dvůr, zbavený roboty a desátek pojmenovaný později Waldhof. Jeho součástí byl mlýn o jednom složení se dvěma stoupami. V roce 1640 byl v držení císařského rychtáře Jana Höfra ze Sparbergu a jeho potomků, od nichž přešel dědictvím v roce 1683 do majetku hraběcího rodu Pachtů. Tím se dostal Waldhof do rozsáhlého majetku zabírajícího celé území od Dřevěných Mlýnů přes Střítež až ke Štokám. Dalšími dědici byli Sinzendorfové a vévoda Moriz von Sachsen, od něhož zdědil Waldhof rod Palmů. Koncem 18. století držel dvůr Josef Hilgartner rytíř z Lilienbornu, který jej v roce 1794 rozdělil mezi obyvatele okolních obcí a tím dal vlastně základ vzniku dnešní Zborné, kde bylo zakrátko postaveno kolem 20 domů a počet obyvatel vzrostl na 150. Posledním majitelem byl Jan Josef hrabě ze Stiebaru a Buttenhaimu, který za zdejší majetek zaplatil v roce 1798 částku 20.000 zlatých. Patrně špatným hospodařením byl donucen v roce 1814 k dražbě a tak se dostala celá osada do majetku města Jihlavy, které za ni zaplatilo 36.050 zlatých a hospodařilo zde až do roku 1848.
Pokud jde o vlastní pojmenování vsi, pak český název Bukowa - Buková je odvozen od krajiny v místě založení vsi t.j. uprostřed zalesněného prostoru s převládajícími bučinami. Další pojmenování, tentokrát německé, Waldhof, se poprvé objevuje v roce 1779 a znamená lesní dvůr či dvůr v lese. Na jedné ze starých map se dokonce objevil název Starý Dvůr. Český název Zborná byl vytvořen uměle a obci úředně přidělen až v roce 1923. Mezi lidmi se říkalo, že ves se měla pro časté soudní spory jmenovat spíše Sporná.
K zajímavostem nejbližšího okolí patří především pozůstatky po dolování. Nejenom kutiště se spoustou šachtic a odvalů, ale také soustavy hornických rybníků, podle starých map jich bývalo v okolí 15, a nakonec náhon pro vodotěžný stroj umístěný u jedné ze šachet na návrší vrchu Rudný. Zdejší rozsáhlé kutiště patřilo k nejstarším na Jihlavsku. Dolovalo se zde už od poloviny 13. století. Z této doby se však nedochovaly žádné písemné zprávy. Až v roce 1593 zde byla obnovena těžba ve staré zatopené šachtě sv. Jiří, později nazvané sv. Trojice. Jak uvádí RNDr. J. Vosáhlo, třicet dní a nocí zde čerpal havíř Vít Baroch se svými pomocníky vodu z tohoto starého hornického díla. Přesto se mu dařilo držet důlní vodu jen v hloubce asi 60 m od ústí šachty. Za tři roky však málo výnosné dolování přerušil a důl opět ponechal svému osudu. Další pokus byl na tomto místě učiněn v roce 1734, avšak už za dva roky bylo od těžby opět upuštěno.
K šachtě sv. Jiří byl veden asi 1 km dlouhý náhon od rybníku Kammer Teucht při dnešní Zborné, z něhož se dodnes zachovala mohutná hráz při levé straně příjezdové silnice do vsi. Podle zakončení náhonu nad uvedenou šachtou se odborníci domnívají, že vodní kolo pohánějící pumpy bylo uváděno do pohybu svrchní vodou. V současnosti je možné projít se celým suchým náhonem a podívat se na 10 m hlubokou zavalenou šachtu sv. Jiří i s velkým odvalem. Na celém vrchu Rudný pak lze napočítat kolem 200 různě hlubokých šachtic na šesti velkých kutištích. Už v roce 1984 upozornil RNDr. Vosáhlo, že jde o výjimečně zachovalý prostor starých důlních děl, který je třeba účinně chránit. Kéž by tomu napomohla i zdejší naučná stezka.
Bez zajímavosti nezůstala ani prohlídka nejstarších rukopisných map území kolem osady Waldhofu z let 1779, 1795 a 1815. Pouze na jedné jsou zachyceny 4 velké šachty severně od osady na úpatí Vogelbergu, dodnes nazývaného Ptačí vrch. Na mapě z roku 1815 je zase zachyceno 45 pomístních názvů, z nichž pouze Sparberg je jediným, který nám připomíná dávnou slávu zdejších dolů. Je uveden ve slovníku středověké němčiny jako "Sparren Greub," s poznámkou - naleziště kovů u Jihlavy. Doslovný překlad by mohl znamenat "doly pod krokvemi". Skutečností je, že ve středověku byly nad šachtami zhotovovány přístřešky a pokud si představíme zdejší rozlehlé kutiště, pak muselo poutat právě nebývalým množstvím těchto stříšek rozesetých po celém vrchu. Přesto ale jeho vůbec nejstarší název z roku 1366 byl Schedlgrunt, později Schedlperg, patrně ve významu hraniční hora, který se mohl tradovat už od příchodu prvních německy mluvících kolonistů do těchto končin kolem poloviny 13. století. V 19. století, v období romantismu, dostalo se mu nového pojmenování Schtzberg, hora pokladů. V květnu roku 1859 zde byla poprvé zpívána píseň Kde domov můj. Místo se stalo vyhledávaným výletním střediskem Jihlavanů a na jeho vrcholku postupně vyrostly tři rozhledny, z nichž poslední za druhé světové války v roce 1940 vyhořela. Ještě dnes zde můžeme spatřit její kamenné základy. Vrch se dnes nazývá Rudný a jeho výška je 613 metrů.
Neméně zajímavou historii má rovněž nedaleký Stříbrný Dvůr, německy Silberhöfel, vybudovaný někdy ve druhé polovině 18. století rodinou Paumbergerovou. Nedaleko od tohoto malého dvoru stával při rozcestí tzv. flusshäusel, výrobna drasla, kterou provozovali Židé a kde se ještě dlouho potom udržel pomístní název Beim Juden. V roce 1784 byl majitelem Johann Nepomuk Paumberger a později jihlavský krajský lékař Dr. Michael Edlen von Sagar, který získal Stříbrný Dvůr za částku 8.600 zlatých. V roce 1815 byl držitelem Josef Buchwald, od roku 1847 Ignaz Gruber, v roce 1924 Johann Smetana, pak nájemcem Karl Skarda a od roku 1945 byl dvůr ve vlastnictví rodiny Vlasákovy. Součástí obytných stavení, chlévů a stodol bývala rovněž okrasná zahrada a kaple neznámého zasvěcení, kterou ve 20. století zcela zdevastovaly státní statky a používaly ji jako sklad pohonných hmot. Přesto je v interiéru zčásti dochována klasicistní výzdoba a bylo by proto žádoucí, kdyby se majiteli podařilo tuto památku zachránit.
Podobný neblahý osud potkal nedaleko stojící Boží muka. Jednu z těchto památek svalili studenti během bramborové brigády a později se o ni rozdělili sběratelé, další byla zbavena rokokové Piety a tak tu dnes naleznete pouze kamenný sloup s kovovým hrotem trčícím na vrcholku do prázdna.
Jistě nebude na škodu, když si připomeneme na závěr i zdejší obecnou školu, která zde byla založena v roce 1906. Vyučování probíhalo v domě č. 29 a prvním učitelem byl Heinrich Sedlaczek. Školní budova se stavěla v roce 1909 a vyučovalo se zde v jazyce německém. Pro malý počet německých žáků byla v roce 1929 přeměněna na českou, avšak po okupaci se znovu stala německou. První českou učitelkou a současně i správcem školy byla patrně Františka Hopianová. Ještě v roce 1952 navštěvovalo tuto školu 25 dětí. O pár let později byla uzavřena.
V roce 1900 zde žilo ve 29 domech celkem 192 obyvatel. Postupem let pak začalo obyvatel ubývat a v roce 1910 jich bylo napočítáno už jenom 122. Zajímavou statistiku publikoval v roce 1937 také učitel na zdejší škole J. Šťáva, když uvedl, že při sčítání lidu v roce 1891 zde pobývalo 64 Čechů a z tohoto počtu pak 23 bydlelo v domě čp. 1 patřícímu J. Krčálovi. Dům se nazýval "panským domem" a byl to údajně nejstarší objekt ve zdejší vsi, snad pozůstatek dvoru z konce 17. století. Dostalo se mu dokonce ochrany od Památkového úřadu v Praze, byť zdejší obecní rada několikrát doporučila jeho zbourání. Tento jednoposchoďový dům koupil v dražbě v roce 1922 pensista R. Hertl. Co se stalo s objektem dále a jaký je jeho případný současný stav se autorovi tohoto článku nepodařilo prozatím zjistit. Snad příště... Ale vraťme se znovu ke statistice. V roce 1900 zde žilo 36 Čechů a v roce 1910 už jen 24, jak si smutně posteskl pan učitel a dodal, že vše bylo důsledkem násilné germanisace a přítomností zdejší "šulferajnské školy," kterou byly nuceny navštěvovat i české děti.
A ještě jednu zajímavou zprávičku nám pan učitel Šťáva zanechal. Nedaleký vrch Schatzberk byl zdejšími Němci opatřen celou řadou romantických pověstí a dřevěnou rozhlednou nazývanou prý "stráž jihlavského jazykového ostrůvku". O tom, že se tento vrch stal skutečně symbolem německé Jihlavy svědčí i obsáhlý článek PhDr. V. Svěráka publikovaný v posledním Vlastivědném sborníku Vysočiny. A vidíte, byli to v roce 1940 příslušníci wehrmachtu, kterým se "podařilo" rozhlednu v úterý dne 2. října v 10 hodin dopoledne nešťastnou náhodou zapálit. Nepomohly ani tři hasičské sbory z Jihlavy, Bedřichova a Zborné. Zůstala jen kamenná podezdívka.
Donedávna zapomenutá a chátrající obec se v posledních letech dostala do popředí zájmu stavebníků. A není divu. Krásná příroda, zdravý vzduch a možnost letní i zimní rekreace dělá této obci tu nejlepší reklamu. A věřte nebo ne, také o tom napsal pan učitel Šťáva: "Zborná, vklíněná do lesního komplexu mezi Schatzberkem a Ptačí horou, je krásná svou přírodní romantikou a zdravým, čistým horským vzduchem, pro kteréžto přednosti je vyhledávána i jihlavskými občany jako cíl nedělních vycházek". Řádky byly napsány v roce 1937. A platí stále!