Když mojí generaci bylo dvacet, tedy zhruba na přelomu 70. a 80. let, být "levičákem" znamenalo zařazení do jednoho šiku s normalisačními komunisty - proto byl každý soudný mladý člověk tehdy raději "pravicovým oportunistou". A to aniž by tehdy většina z nás tušila, kde je v normální demokracii rozdíl mezi levicí a pravicí.
Toto ovšem přetrvává - a navíc, ani po 20 letech, není stále ještě možno ZŘETELNĚ v této zemi rozpoznat skutečnou "pravici"; o levici nemluvě už vůbec! S netotalitní levicí totiž nemá nikdo z žijících pražádné osobní zkušenosti! Levice rovná se v podvědomí prakticky všech Čechů diktatura.
A toto zřejmě hluboce podvědomě cítí i mladší ročníky. A nemusejí přitom mít zrovna z dějepisu "eminenter" - pokud se totiž dívají na počínání české levice v posledních 20 letech, najdou pro svoje odmítavé postoje k ní dalších tisíce důvodů! Naposledy třeba v pokusu socialistických hejtmanů zcensurovat studentské volby na středních školách...
Čili shrnuto: mladí Češi vlastně jednají naprosto stejně, jako jejich vrstevníci "na západě". Stejně jako oni chtějí svoji svobodu a stejně jako oni vnímají velmi citlivě pokusy generace jejich otců "srovnat mladé do latě".
Že holt v Bavorsku či Rakousku jde o vzdor mládeže vůči bigotní generaci jejich rodičů a mnohdy značně pokryteckému počínání pravicových tamních křesťanských demokratů - a u nás naopak o odpor vůči tradičně diktátorským kořenům české levice, je jen rozdílným vývojem v posledních 60 letech v těchto obou půlích Evropy.
Jinak je však hnací motiv postojů mladších ročníků - zde i tam - naprosto stejný. Zní jednoduše a pro mnohé z našich řad již bohužel dávno, dávno nesrozumitelně: "Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus!"