Při nejjednodušším praní se používala čistá voda, ve které se prádlo máčelo a otloukalo o kameny. Později k této činnosti sloužily takzvané tlouky, díky kterým se nečistoty uvolnily a snáze se odplavily. V depozitáři nalezneme tlouk, který má podobu zhruba 40centimetrové štíhlé rukojeti, na jejímž konci je zvonovitá část sloužící k samotnému tlučení.

Další vylepšení pracího procesu představovala valcha, které se říkalo také prací deska. Na počátku se vyráběly valchy dřevěné, později přibyly plechové či porcelánové. Ačkoli valcha dobu praní zkrátila, fyzická práce zůstala.
Později mohla být k praní využívána také jemná terpentýnová mýdla. Dvě kostky byly nalezeny na půdě při opravě jednoho z domu na velkomeziříčském Náměstí. Jedna z nich pochází z rakovnické Ottovy továrny, o čemž svědčí vyražená značka raka.

Velkým pokrokem ovšem bylo používání pracích zvonů, díky kterým si ženy nemusely máchat ruce v horké vodě. Prací zvon se skládal ze dvou kovových zvonových částí, které se proti sobě pohybovaly pomocí pružiny. Prádlo se namočilo do nádoby s vodou a zvonem se pohybovalo tak dlouho, dokud prádlo nepustilo špínu.

Po vyprání pak bylo třeba prádlo vyžehlit. V depozitáři a v expozicích nalezneme zhruba dvacet žehliček, dvě z nich daroval muzeu v září roku 1935 vlastivědný spisovatel a autor velkomeziříčských „Kukátek" Rudolf Dočkal. Žehličky můžeme rozdělit na tři typy, které se od sebe lišily podle způsobu nahřívání.

Nejstarším typem jsou žehličky želízkové, které jsou uvnitř duté. V zadní stěně se nacházejí dvířka, po jejichž otevření se dovnitř vkládalo horké želízko kopírující tvar dutiny uvnitř. Ke každé žehličce patřilo jedno až dvě želízka, která se nahřívala na horké plotně kuchyňského sporáku. Do žehliček uhlových se zase sypalo doutnající dřevěné uhlí. Když začala žehlička chladnout, hospodyňka s ní mávala a vháněla do ní vzduch, aby se dřevěné uhlí udrželo žhavé.

Ve sbírkách se nacházejí také žehličky bez vnitřní dutiny, které se nahřívaly celé. Postavily se na horkou plotnu a rukojeť se jednoduchým pohybem oddělila. Po nahřátí se opět nasunula zpět.

Model mandlu
V depozitáři je uložen model ručního mandlu na prádlo, který má ovšem velmi netypické provedení. Mandl většinou míval podobu dvou válců poháněných klikou, mezi kterými se protahovalo prádlo. V případě tohoto modelu se jedná o stolový stojan se dvěma deskami, na nichž jsou poskládány kameny, aby byla mandlovací plocha dostatečně zatížena. Prádlo určené k mandlování se nejdříve natáčeno na dřevěné válečky, které se následně vkládaly pod mandlovací plochu, díky čemuž se prádlo vyhlazovalo.