Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
24.9.: Z policejního deníku: hledaný muž skončil ve vězení; krádež věcí z auta za 12 tisíc, policie nabádá, buďte opatrní, cenné věci ve vozech nenechávejte

24.9.: V zoologické zahradě v Jihlavě se narodil párek pand červených

24.9.: V třebíčské nemocnici lékaři v rámci dne melanomu odhalili šest kožních prekanceróz

24.9.: Táborská zoo děkuje za záchranu zraněného káněte, ne každý je ke zvířecímu utrpení lhostejný

24.9.: Houbařská vycházka na Velký Špičák v sobotu

23.9.: Z policejního deníku: kriminalisté dopadli distributora pervitinu; zloděj ukradl z chalupy nádobí a hodiny; opilá řidička bourala

23.9.: Trikolora, Svobodní a Soukromníci vyzvali své příznivce ve volebních komisích k vlastnoruční dokumentaci výsledků voleb!

23.9.: Trasa dálnice D1 v úseku Koberovice – Humpolec po svatém Václavu již bez omezení

23.9.: Svatý Kříž připomene 105. výročí narození slavného rodáka, pilota RAF, Karla Kuttelwaschera

23.9.: Přednáška o archeologických výzkumech hradů a tvrzí na Telčsku

23.9.: Platba parkovného v Třebíči je jednodušší; s novou aplikací není potřeba mít lístek za oknem

23.9.: Filmový klub v Jihlavě uvede německý snímek U Zlaté rukavice, mapuje příběh hamburského sériového vraha

23.9.: Do Antonínova Dolu a do Červeného kříže nezajedou od středy 29. září až do pátku 1. října ani autobusy MHD

22.9.: Zpívající lípa ve Žďárských vrších v Telecí vyhrála anketu Strom roku

22.9.: Z policejního deníku: krádež dřeva za 30 tisíc; opilec obtěžoval lidi v autobuse; šestašedesátiletá řidička nadýchala přes jedno promile

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Iglau.cz: Publicistika, historie, zajímavosti

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Výstava Temná noc duše v jihlavské galerii nabídne díla dvanácti autorů, jejichž dílo charakterizuje zvýšená citlivost k současné společenské situaci
Sdílet článek
Vernisáž, která zahájí výstavu s titulem TEMNÁ NOC DUŠE ve čtvrtek 12. srpna v 17 hodin v Oblastní galerii Vysočiny v Komenského ulici číslo 10 v Jihlavě, představí díla dvanácti českých vizuálních umělců a umělkyň, jejichž tvorbu charakterizuje zvýšená citlivost k současné společenské situaci. Vystavovat budou: Zbyněk Baladrán, Sarah Dubná, Jiří Franta a David Böhm, Habima Fuchs, Anna Hulačová, Barbora Kleinhamplová, Jan Krtička, Jaroslav Kyša, Viktorie Langer, Tereza Severová
image-1
Výstava Temná noc duše představuje díla dvanácti českých vizuálních umělců a umělkyň. Jejich výběr není náhodný. Tvorbu zastoupených autorek a autorů charakterizuje zvýšená citlivost k současné společenské situaci. Některé/ří představují výrazný hlas své generace, který v českém uměleckém prostředí silně rezonuje, jiné/ní jsou spíše tichými pozorovatelkami a pozorovateli, což ale neubírá nic na síle jejich uměleckého vyjádření. Setkání s každou z vystavených prací ve mně v uplynulých pěti letech silně zarezonovalo – ať už na pozadí zjištění o fatální destrukci naší planety, strachu z neznámého v podobě uprchlické krize nebo šířící se virové nákazy. Ještě dnes si dokážu vybavit pocity úzkosti a tísnivé ztráty, částečného prozření, ale také sounáležitosti plynoucí z těchto setkání. Když teď promýšlím, jak s instalací naložit, připadám si jako školáci v básni Jana Skácela, co vracejí se domů oklikami, aby mohli na rynku čichat lva. (1)

Proč Temná noc duše?

Výstava se svým názvem vrací k sousloví, jež se objevilo v šestnáctém století v literární tvorbě španělského světce Jana od Kříže, a stalo se pojmem, který si našel své místo v křesťanské mystice. Popisuje stav duše ve chvíli, kdy ztrácí své dosavadní opory, prožívaná skutečnost přestává dávat smysl, je těžké jí porozumět a nalézt jednoduchá vysvětlení. Do této fáze však duše vstupuje, aby mohla získat nové jistoty. Současná psychologie v těchto souvislostech operuje s termínem psychospirituální krize. Označuje jím transformativní proces s léčivým potenciálem vyvolaný životní krizí. Americký psychoterapeut a spisovatel Thomas Moore ve své knize Temné noci duše (2) popisuje období životní krize jako noční pouť mořem. Přirovnává ho k situaci, kdy jsme uzavřeni v útrobách něčeho, co nás odnáší pryč. Bere si při tom na pomoc vyprávění o biblickém anti-hrdinovi Jonášovi, kterého na útěku před úkolem daným Bohem spolkla veliká ryba. Jonáš strávil v jejím břichu tři dny a tři noci, než ho vyvrhla na břeh, aby se odhodlal a znovu pokusil svůj úkol splnit.

Moore v této souvislosti poukazuje nejen na význam zpomalení a usebrání, ale i na skutečnost, že nám právě popisy fatálních lidských zápasů zaznamenané v biblických příbězích nebo starověkých mýtech odedávna sloužily jako opora k pochopení našeho vlastního příběhu. Ztráta tohoto povědomí je ostatně jen důsledkem ztráty našeho spojení s okolním světem i naším vnitřním hlasem. Záblesk této skutečnosti můžeme zahlédnout v očích podivného ochrnutého zvířete Habimy Fuchs – možná, že jsme i my investovali příliš mnoho energie jedním směrem, a dokážeme si to uvědomit až ve chvíli ochromení, kdy zazní náš vnitřní „Daimonion“ – nebo v aktualizaci mýtu o Romulovi a Removi sochařky Anny Hulačové. V příběhu o dětech, které odchovala divoká vlčice, jejichž hlad však přerostl v nenasytnost. Možná marně hledáme smysl a řád ve strukturách, které sami vytváříme bez spojitosti s tím, co nás obklopuje, a tak se stále točíme v kruhu.

Točit se v kruhu

Právě kruh, respektive zacyklení, je jedním z výrazných vizuálních motivů, který se na výstavě objevuje – ať už v podobě nepřetržitě rotujícího dětského kolotoče Jana Krtičky, světélkující „aury“ na autoportrétu malířky Viktorie Langer nebo v případě tisků Zbyňka Baladrána zabývajících se podstatou Jevonsova paradoxu, který poukazuje na limity, jež si sami stanovujeme. Tento motiv ale odkazuje také na prostý fakt, že jsme se v honbě za neustálým růstem odnaučili vnímat náš život i okolní svět v cyklech, k nimž dočasná stagnace neoddělitelně patří.

Zdá se, že se na konci jednoho takového cyklu nacházíme a dlouhodobá perspektiva nám zůstává zastřená. Jako esenci s tím spojených pocitů můžeme chápat obraz z videoinstalace Terezy Severové zachycující nehybnou postavu ženy shlížející do vytěžené krajiny. Krajiny kontaminované lidskou činností, kterou jsme si do jisté míry navykli vnímat jako zděděný odkaz, jako zprostředkovaný obraz, do něhož nemáme ze své pozice možnost zasáhnout. Její konkrétní podoba není zas až tak důležitá. Působí spíše jako zástupný obraz destrukce. Je ohromující i ochromující zároveň. Ačkoliv se pod ženou rozevírá strž, zůstává bez hnutí. Naopak se zdá, že se pohybuje vše kolem. Ten pohyb způsobuje závrať…

Na pozadí bouřkových mraků

Možná však právě ta propast pod ní, respektive temnota, kterou zastupuje, skrývá nečekaný potenciál. Podobně jako černá hmota ve vesmíru. Možná působí podobně jako efekt černého světla, fyzikální jev, na který svou prací reaguje Anna Hulačová. Je to jako s bouřkovými mraky. Teprve na jejich pozadí se vyjevují věci v nebývale ostrých konturách. Takovou strategii volí i tato výstava. Využívá temné pozadí k zamyšlení nad situací, v níž jsme se ocitli. Snaží se jitřit pozornost, aktivovat k hledání příčin a skrytých souvislostí, jež se jeví jako nezbytné pro pochopení současné situace a naší vlastní pozice v ní. Snaží se ale také poukázat na některé mechanismy, které výrazným způsobem definují prožívanou současnost, podobně jako představu, kterou si o ní utváříme. Dotýká se otázky vlivu moderních technologií, médií a masmédií na naše poznání a na utváření našeho vztahu k prostředí, ve kterém žijeme. Dokonce do jisté míry přebírá jejich strategie ve snaze na ně ukázat a poodkrýt jejich úskalí. Jako v případě instalace trojkanálové projekce Jaroslava Kyši Poradie vľn. Kyšovy intimní, ale ve svém vyznění monumentální obrazy destrukce přináší hlubokou výpověď stavějící do ostrého kontrastu jednorázový akt ničení s tvůrčími procesy probíhajícími v časových horizontech, které nejsme ze své perspektivy schopni obsáhnout. Opakované výjevy ničení, vracející se v nekonečné smyčce, působí jako zástupné obrazy destrukce synchronizované do podoby automatizovaných třídících linek, paralelně blikajících obrazovek televizorů, opakujících se novinových titulků. Poukazují nejen na proces samotný, ale i na četnost, v níž je mimoděk skryté svědectví o nahraditelnosti, o zaměnitelnosti osudu jednotlivce. Toto téma prostřednictvím intimní audiovizuální instalace Tichá výměna rozvádí Sarah Dubná a v mnohem syrovější podobě se ho ve své instalaci Přetížení dotýká Barbora Kleinhamplová.

Je to právě nekonečný příval informací a podnětů, který nás spíše než k prozření vede k zahlcení a neschopnosti orientovat se v kontextu složitého světa? Můžeme se cítit jako postava s trychtýřem na hlavě v kresbě Davida Böhma a Jiřího Franty Morning, do kterého padá temná nepřehledná změť informací. Dokonce se zdá, že ji tam někdo pěchuje. Nutí nás právě podobné mechanismy budovat si určitý druh imunity? Jak dlouho ale můžeme zůstat imunní? Do chvíle, kdy se sami staneme aktéry těchto dějů?

Výstava přináší mnohoznačnou výpověď zprostředkovanou širokým spektrem výtvarných médií. Na první pohled není a ani nemá být zřejmé, co je Předmětem našich hovorů. Můžeme ji přirovnat k dění na rušné ulici, ke změti zvuků a hlasů, k naší životní zkušenosti, z níž vystupují silné obrazy a příběhy, které nás nutí zamyslet se nad vlastní pozicí uprostřed nepřehledné současnosti.

1 Text odkazuje k básni Jana Skácela Kvadratura kruhu. Jan Skácel, Básně II, Akcent-Blok, 1997, s. 18.

2 Thomas Moore, Temné noci duše. Portál, 2009.
Nina MORAVCOVÁ
Sdílet článek na Facebooku

Dnes je sobota 25. září
(12. září kalendáře iuliánského)
• 2021 rok křesťanského letopočtu
• 7510 let od stvoření světa
† Svátek dle katolického tradičního kalendaria na 25. 9.:
Sobota po neděli sedmnácté po Svatém Duchu
‡ Svátek dle pravoslavného kalendaria na 12. 9. (25. 9.):
14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .


  Nejnovější:


Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

(na leosvancara.cz)

Z Jihlavy a okolí:

Jihlava - kultura, zábava:

Jihlava - ostatní:

Jihlava, zajímavosti: