Vozábovi měli dva syny, Jaroslava a Miloše. Bydleli ve Farní ulici v domě s číslem 317. Otec Jaroslav byl učitelem, 1. září 1939 byl v rámci Akce Albrecht I. zatčen gestapem a až do konce července roku 1943 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po propuštění nesměl učit a byl pod policejním dozorem. Ve volných chvílích se věnoval malování a zdobení drobných dekoračních předmětů, své práce vystavoval v roce 1944 spolu se svým mladším synem Milošem.

Miloš Vozáb, stejně jako jeho o pět let starší bratr, vystudoval gymnázium v Telči a vyrůstal v atmosféře učitelské rodiny. Miloš byl citlivý a hloubavý mladík, který se učil hře na housle a klavír a hodně maloval. Rozhodoval se, zda se profesně věnovat hudbě, či výtvarnému umění, nakonec se rozhodl pro to druhé. Zatímco pracoval jako pomocný dělník v továrně Alexanderwerke v Třešti, snil o studiu výtvarného umění v Praze po skončení války.

Učitel Vozáb se do květnového povstání roku 1945 aktivně zapojil – převzal vedení stráže ve vězení, kam sváželi zatčené Němce. Když 7. května město znovu obsadili Němci, snažil se se svými syny zachránit útěkem, byli dopadeni a všichni tři popraveni. V říjnu téhož roku dobrovolně ze života odešla i učitelka Marie Vozábová, manželka a matka rodiny. V sousedství místa, kde Vozábovi bydleli, je dodnes ulička pojmenovaná po této rodině. Stali se jakýmsi symbolem květnových událostí roku 1945.

Po Miloši Vozábovi se jak ve sbírkách muzea, tak i v osobním vlastnictví dochovalo poměrně velké množství kreseb, obrazů, náčrtků a drobných dřevěných předmětů zdobených jeho malbou. Věnoval se nejrůznějším motivům – přírodě, architektuře, maloval zátiší, portréty, figurální malbu, ex libris, častým námětem mu byla rodná Třešť.

Práce Miloše Vozába a jeho otce Jaroslava budou k vidění do 28. června.