A po chvíli se otevírají dveře jejich cel a následně jsou oba kněží strážnými smýkáni v poutech klikatou chodbou, na jejímž konci jsou otevřené dveře na dvůr.

Venku se pomalu začíná rozednívat.

„Sešli se a usnesli, že se Ježíše zmocní lstí a připraví ho o život.“ šeptá pater Pařil další část ranních chval z Matoušova evangelia a kněz Drbola v duchu dodává neslyšně žalm 35, který se modlí celý svůj kněžský život z breviáře každičké ráno:

„Vystoupili nespravedliví svědci, ptali se mě na to, co nevím. Za dobré zlým se mi odměnili...“
A pan farář z Horního Újezda, František Pařil, v ten okamžik ani necítí, že mu na krk utahují oprátku.
Je 4:17 hodin a nebohému knězi letí hlavou poslední slova ranního hymnu z breviáře: „...nic sebe nelitujme. Ani Kristus nelitoval, když se za nás v oběť vydal...“

A o chvíli později nevinně umírá i druhý kněz, pater Václav Drbola – a kromě nich je ještě popraveno i pět dalších nevinných odsouzených. Na dvoře věznice v Tolstého ulici v Jihlavě, 3. srpna roku 1951...

„Do naší doby se vrátili mučedníci, často neznámí, jako ‚neznámí vojíni‘ velké věci Boží!“ (Jan Pavel II. 10.11. 1994)