Když dědeček nuceně na základě mobilisace narukoval, v létě roku 1914, tak prý „připadl“ do roty leutnantovi (poručíkovi) Horskemu. A tento oficír byl velmi tvrdý člověk. Rotu mého dědečka denně honil po cvičišti za dnešním Domem zdraví až do úmoru tak, že mnozí z mladých mužů padali únavou a když přišel podzim, mnohým v bahně cvičiště omrzly prsty na rukou i na nohou.
Na dědečkově rotě byl jeden chlapík, prý odněkud od Bohdalova, který velmi těžko snášel leutnantovo zacházení. A tak se prý jednoho dne oficírovi postavil.
„Zacházíte s námi hůře než s dobytkem, pane poručíku, a já, všemu uvyklý sedlácký syn, vám říkám do očí, že nejsme vaši otroci“, řekl prý do očí Horskemu ten vojín.
Horski se rozzuřil a jak děda líčil, na toho vojína si následně zasedl. Mučil jej nočními buzeními, poplachy, jeho jediného si vytahoval z postele a nechal jej stát samotného v pozoru na buzeráku v dnešním parkovišti Velkých kasáren až do rána - a pak mu vyčinil, že nemá srované věci k rannímu pochodu...
A nebohý mladík během podzimních chladných dnů roku 1914 prochladl, dostal zápal plic a nakonec zemřel do pěti dnů na prudké souchotiny.
„Toho šmejda jsem c. a k. armádu konečně zbavil“, chlubil se poručík Horski v casinu svým kolegům.
Jenže ti pro jeho krutost pochopení neměli. Ošklivilo se jim jeho primitivní jednání a nakonec si od svého kolegy sami v důstojnickém casinu sami odsedali. „Hans, ty se raději vůbec k tomu nevracej. Máš ho na svědomí, ty zbabělče“, řekl mu jednoho večera v důstojnickém casinu jeho kolega, poručík Wolf.
A Horski se rozzuřil: „Jdu na hřbitov na jeho hrob a s chutí zabodnu šavli do jeho hrobu. A sám on ať dá znamení, zda jsem já vinen“, zařval opilý poručík v zlostném záchvatu.
A kolega Wolf, také již přiopilý, jej v tu chvíli furiantsky vyzval: „To neuděláš, jsi zbabělec!“
Horski si poručil láhev koňaku a vydal se v říjnové noci z casina přímo na hřbitov.
Dopotácel se k hrobu vojína, jehož umučil, a zde nad čerstvým rovem zpupně zařval: „Kde jsi, ty darebáku. Jestli nesu na tvé smrti vinu, zastav mne!“
A zabodl důstojnickou šavli do nově navršeného vojenského hrobu.
A v tu chvíli cítil, jak ruka mrtvého jej chytla za dlouhý důstojnický kabát a on se od hrobu odtrhnou nemůže...
A tak přešla noc a ráno...
Našli poručíka Horskeho ležet na hrobě vojína, kterého měl na svědomí, mrtvého, zšedivělého a se strhanou tváří.
Horski si přibodl svou šavlí kabát k hlíně hrobu a v domnění, že jej drží jeho mrtvý vojín, do rána skonal.
Vím dodnes i číslo toho hrobu na jihlavském hřbitově. Ale co to komu dnes řekne?
Jen příběh zůstal – dávný, před sto lety prožitý...