Docela nenadále, asi jako po uleknutí, objevila se na mém temeni lysina, prořídly zuby a já pochopil, že je nejvyšší čas, zavystavovat si se svými studenty. Ono to samozřejmě bylo jinak, ale to nevadí.
Ať již považujeme za umění cokoliv, jsem rád, že umělec opět začíná používá své ruce a neštítí se dokonce ani uchopit štětec, aby se jen tak obyčejně dotkl reality, podobně jako Einstein, když si potřeboval zapsat svůj vzoreček tužkou na papír.
Myšlení bez těla totiž nedává žádný smysl, stejně jako párátko bez pusy. To ovšem neznamená, že smysl těla povýšíme bůhvíjak vysoko, myslím, že úplně postačí dosavadní chůze po zadních.
Něco jiného představuje pro umělce samotný nesmysl. Vědom si toho, že nesmysl je budoucí smysl, přistupuje umělec k nesmyslu velmi svědomitě, aby neohrozil následný smysl a tedy i celé lidstvo, neboť bez smyslu by se lidstvo věnovalo nesmyslu a mohlo se tak zdržet ve vývoji, či dokonce zakrnět jako oči krtka. Proto si umělec obětavě klade nesmysl na svá bedra a pečlivě ho zkoumá, aby měla společnost klid na práci.