Přesto bývaly doby, kdy na Jihlavsku folklor vzkvétal - oblast měla svůj specifický kroj, své písně a dokonce i svoje unikátní výrazné nářečí. Nikoli však v češtině. Již od 13. století se na Jihlavsku usazovali německy hovořící kolonisté - většinou těžaři stříbra - kteří zde počali budovat vsi a města, v nichž rychle zdomácněli.
S úpadkem těžby stříbrných rud se z bývalých důlních podnikatelů postupně stávali kupci a soukeníci, kteří se kromě každodenních starostí o své živnosti a obchody také stále více bavili. A tak ve středověku v Jihlavě vznikají tradice mistrovského zpěvu, divadla a své kořeny tu zapouští i osobitý folklor, ovlivněný jazykem, společenským postavením i kulturními schopnostmi zdejšího obyvatelstva.
Němčinou hovořící obyvatelé jihlavského jazykového ostrova, jenž se rozprostírá okolo Jihlavy na jedné straně až k Přibyslavi a dnešnímu Havlíčkovu Brodu a na straně druhé až za Stonařovsko, získali během staletí své osobité nářečí, zvyky i kroj. Vše mělo svá pravidla, ať již šlo o velkolepé městské slavnosti, či jen venkovskou svatbu a pohřeb. Obyčeje se předávaly z generace na generaci, přičemž každá přidala do mozaiky jihlavského folkloru svůj kamínek.
Přišla však první světová válka a v ní začaly poprvé zjevně zrát jedovaté plody nacionalismu. Rok 1918, 1938 a nakonec i rok 1945 se staly pro obyvatele jihlavského jazykového ostrova osudovými. V rámci pošetilé snahy vytvořit napříště v českých zemích demokracii fungující výhradně jen na geneticky čisté národní bázi bez příměsí a rušivých tónů byli ze země vypuzeni i němčinou hovořící Jihlavané.
V nadšení nad novými pořádky si zpočátku málokdo všiml, že oblast Jihlavska o cosi přichází. V euforii poválečných let, která postupně přerostla v komunistickou diktaturu budující nové zítřky, prakticky nikomu nevadilo, že ze vsí Jihlavska ze dne na den zmizely kroje, písně, zvyky a jejich místo zaujaly pouze hmotné starosti nových kolonistů. Náhle bezcené knihy psané v nenáviděném jazyce byly spáleny, citery rozštípány.
Obyvatelé Jihlavska, kteří museli své domovy náhle opustit, však svoji kulturu milovali více než by kdo předpokládal. Lidé, kteří sebou na pouť do nové vlasti nemohli vzít nejen svůj majetek, ale dokonce ani zpěvníky či národopisné sbírky, počali už ve sběrných táborech rekonstruovat notu po notě pouze na základě svých vzpomínek. Tak například někdejší zakladatel Jihlavského pěveckého sdružení Fritz Stolle sám na balicí papír zapisoval vše co znal, neboť lidská pamět je tak krátká.
A tak došlo ke zvláštní věci. Z piety k místům, odkud pocházejí, začali bývalí Jihlavané v nové vlasti zachráněné fragmenty své staleté kultury udržovat s nesmírnou pečlivostí, takže to co z kdysi živého folkloru Jihlavska zbylo, zůstalo úzkostlivě zakonservováno v původní podobě. Zatímco folklorní umění všech ostatních evropských regionů se v posledních padesáti letech přirozeným způsobem dále vyvíjelo, lidová hudba a zvyky Jihlavska od roku 1945 prakticky nedoznaly změny.
V důsledku toho je však kulturní odkaz jihlavského jazykového ostrova nesmírně unikátní, neboť jihlavský folklor může dnešní obyvatel regionu s úžasem pozorovat prakticky v originální původní podobě z první poloviny 20. století. Lze tak například opět slyšet proslulé jihlavské citery ve stejném provedení, v jakém se v jihlavských ulicích a hospůdkách s nimi denně setkávali i naši dědové a pradědové.
Všechny tyto písně, zvyky a kroje pro naše dnešní smysly udržely tři generace bývalých obyvatel Jihlavska v nové vlasti...