Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
29.3.: Vodní svět v táborské zoo se rozrostl o pět čírek sibiřských, jinde než v Táboře je neuvidíte

29.3.: Jarní blokové čištění ulic v Jihlavě začne v úterý 2. dubna

28.3.: Žena za volant nesmí, přesto stále řídí, opakovaně odmítá test na drogy. Jen v březnu ji policisté zastavili čtyřikrát

28.3.: Zámek ve Velkém Meziříčí se o Velikonocích zahalí do květinového hávu

28.3.: Zastřelit chráněného medvěda je neospravedlnitelné. Slováci nyní navíc chystají ústavní zákon umožňující hromadné vraždění těchto ohrožených zvířat

28.3.: Z policejního deníku: nález granátu a nábojů; zloděj si odnesl kolo za dvacet tisíc

28.3.: Josef Patočka z Jihlavy oslavil sté narozeniny

27.3.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; za volantem bez řidičáku

27.3.: Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabídnou nahlédnutí do časů před zrušením poddanství v Čechách

27.3.: Na operačních sálech v jihlavské nemocnici využívají anesteziologové nové přístroje

27.3.: Kriminalisté dopadli další distributory pervitinu

27.3.: Historii Velkého Meziříčí pomohou dětem poznávat muzejní programy

26.3.: Řidič Audi od nehody, která se stala u Šimanova, ujel. Policisté hledají svědky

26.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil auta; při střetu osobního auta a náklaďáku utrpěli zranění čtyři lidé

26.3.: Velikonoce v Jihlavě zahájí na Zelený čtvrtek jarmark, řehtačkový průvod, velikonoční loupení vajíček i folklorní muzika

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Kaple sv. Karla Boromejského u Vanova

Začněme opět nejstarší publikací o této neveliké kapli, o které píše v roce 1899 Alois Hrdlička, jako o "útulné svatyňce". V knize nazvané Kostel Matky Boží a jiné církevní památky města Telče se věnuje jejímu vzniku a historii a mimo jiné uvádí, že ji postavila hraběnka Františka Slavatová, co by poděkování za syna Karla Joachyma. Vyvázl prý na tomto místě z nebezpečí života, když zde upadl do hluboké vlčí jámy a byl z ní, po učinění slibu, vysvobozen. Pověst dále praví, že opustil světský život a vstoupil do řádu karmelitánů. Zemřel roku 1712 a s ním vymřel i rod Slavatů, kteří vládli nad Telčí od roku 1604. Celá zázračná událost jeho zachránění je vyobrazena na klenbě v této kapli.

Autor dále uvádí, že kaple byla původně zasvěcena "Kristu Pánu v úzkostech," neboť zde končila polní křížová cesta, lemovaná kapličkami jednotlivých zastavení, plastikou Božího Hrobu a sousoším Matky Bolestné uprostřed andělů, která byla umístěna do podzemní prostory pod touto kaplí. Teprve později byla zasvěcena sv. Karlu Boromejskému, jehož obraz byl zavěšen na zdejší oltář.
V roce 1784 byla kaple zrušena. Po dvou letech však ji zakoupila Marie Johanna hraběnka Lichtensteinová za 172 zlatých a navrátila ji původnímu účelu. V roce 1892 sem byl z Telče veden velkolepý jubilejní průvod zakončený kázáním a sbírkou na opravu tamního farního kostela. O tři roky později se kaple dočkala od majitele telčského panství Leopolda Podstatzského - Lichtensteina velmi vkusné opravy. V publikaci vydané v roce 1906, a nazvané Topografie diecese brněnské, pak Alois Hrdlička mimo jiné k pověsti dodává, že mladý Slavata prý spadl do jámy při honu.
Podrobněji se k pověsti i stavbě rozepisuje Jan Tiray ve Vlastivědě Moravské - Telecký okres v roce 1913. Kaple je osmiboká stavba s věžičkou. Před vstupem do její svatyně je malá předsíň. Interiér je vyzdoben freskami o založení kaple. O pověsti či příhodě autor píše, že dne 13. října 1662 se vydal mladý, tehdy třiadvacetiletý hrabě, koňmo na lov. Pak spadl do vlčí jámy a prodlel v ní celou noc. Ve smrtelných úzkostech, když se nemohl odtud nijak vyprostit, slíbil, že v případě zachránění vstoupí do kláštera. Po vysvobození, jakýmsi vanovským sedlákem, tak učinil. Kapli pak nechala vystavět jeho matka a to hned v následujícím roce 1663. Sklepní prostora je prý vyzděna ona vlčí jáma. Původně se kaple nazývala Olivetskou. V roce 1672 zde bylo odslouženo 52 mší. O rok později sem jesuité zavedli průvod a to vždy v neděli po sv. Vavřinci, který byl roku 1784 zrušen. Po dalších dvou letech byl objekt uzavřen a za 172 zlatých prodán v dražbě majitelce telčského panství, hraběnce Marii Johaně z Lichtensteinu, která jej odevzdala Matici náboženské. Zvon z kaple pak darovala hraběnka nově založenému filiálnímu kostelíku v Člunku v Čechách. Od té doby zde byla sloužena mše svatá pouze jednou v roce a to v pondělí po sv. Voršile.
Pověst o šťastném zachránění hraběte Karla a výstavbě barokní kaple rozepisuje rovněž Jindřich Mareček v publikaci Pověsti z Telče a okolí. Podle něj byla stavba dokončena až v roce 1664 a zachránce prý od hraběte obdržel nejen obnos 200 zlatých, ale také "bílý klobouk," který ho zbavil roboty.
Také známý vlastivědný pracovník Jan Chalupa z Telče se věnoval této kapli. Podle jeho vyprávění se původně jmenovala Kaple Smrtelné Úzkosti, později Olivetská. Příhoda s pádem do jámy se prý udála 13. října 1662, den po okázalém zasnoubení Karla Slavaty s hraběnkou Klárou Teresií Attemsovou, kdy byl na počest oslavenců uspořádán velkolepý hon. Šťastné vysvobození tehdy přimělo Karla ke slibu, že vstoupí do kláštera, což také, navzdory celému rodu, učinil. Zásnuby zrušil a vstoupil do kláštera karmelitánů v Římě, kde 22. července 1712 zemřel.
Celý jeho životní příběh se stal námětem pro telčského katechetu Josefa Weisse, který ho zdramatisoval veršovanou divadelní hrou "Poslední Slavata". Ta byla často s úspěchem hrána na ochotnických jevištích.

Ze hry uveďme alespoň malou veršovanou ukázku:

Nuž vězte, přátelé a ctění příbuzní,
že navždy zůstanu a slibu nezruším.
Ó rcete těm, kdož vás sem poslali,
co míním já, že svět přec nezhyne,
když Slavatovský rod zde vyhyne,
co lépe bude tak, když v Božím náručí
rod Slavatů svůj život dokončí.
Zcela nový pohled do historie této kaple nám dnes nabízí útlá malá brožura, kterou v roce 1997 vydal Bohumil Pavlů a nazval ji "Svatý Karel ve světle historie". Autor se v ní odvolává na dokument uložený v Moravském zemském archivu v Brně, který vlastnoručně napsal sám hrabě Karel Slavata a který tragický pád do vlčí jámy datuje na 13. října roku 1653, kdy jako třináctiletý hoch do ní upadl a poranil si dáseň a na těle si způsobil drobné odřeniny. Jinak byl zcela zdráv a tak žádný slib neučinil. Kaple Olivetská, jak se nejdříve nazývala, byla postavena hraběnkou Františkou Slavatovou na základě smlouvy se stavitelem Stefanem Perti ze dne 29. května 1664. Objekt měl mít dvě části, podzemní, která využila tzv. vlčí jámu pro zřízení Božího Hrobu, a vlastní nadzemní část čili kapli. (Vlčí jáma bývá obvykle lidové pojmenování místa po starých důlních dílech, po šachtách - pozn. autora). Tvůrcem soch byl podle dochovaných smluv z roku 1735 Ignaz Franz Titz. Autor oltářního obrazu není znám, snad by mohlo jít o akad. malíře Čeňka Neumanna. Kaple také nebyla dlouho bez zvonu. Ten zde byl zavěšen v roce 1852 a pocházel z kostela sv. Jáchyma z Dobré Vody. V roce 1942 byl při rekvisicích odvlečen pro válečné účely.
V současnosti se zde konají poutní mše v listopadu na svátek sv. Karla. K poslední opravě došlo po roce 1991. Nezbývá, než tímto malým historickým výletem podpořit zájem čtenářů o toto opomíjené poutní místo jihozápadní Moravy.

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)