Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
28.3.: Žena za volant nesmí, přesto stále řídí, opakovaně odmítá test na drogy. Jen v březnu ji policisté zastavili čtyřikrát

28.3.: Zámek ve Velkém Meziříčí se o Velikonocích zahalí do květinového hávu

28.3.: Zastřelit chráněného medvěda je neospravedlnitelné. Slováci nyní navíc chystají ústavní zákon umožňující hromadné vraždění těchto ohrožených zvířat

28.3.: Z policejního deníku: nález granátu a nábojů; zloděj si odnesl kolo za dvacet tisíc

28.3.: Josef Patočka z Jihlavy oslavil sté narozeniny

27.3.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; za volantem bez řidičáku

27.3.: Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabídnou nahlédnutí do časů před zrušením poddanství v Čechách

27.3.: Na operačních sálech v jihlavské nemocnici využívají anesteziologové nové přístroje

27.3.: Kriminalisté dopadli další distributory pervitinu

27.3.: Historii Velkého Meziříčí pomohou dětem poznávat muzejní programy

26.3.: Řidič Audi od nehody, která se stala u Šimanova, ujel. Policisté hledají svědky

26.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil auta; při střetu osobního auta a náklaďáku utrpěli zranění čtyři lidé

26.3.: Velikonoce v Jihlavě zahájí na Zelený čtvrtek jarmark, řehtačkový průvod, velikonoční loupení vajíček i folklorní muzika

26.3.: Silný vítr trápí Vysočinu, hasiči odklízejí popadané stromy

26.3.: Malebnou krajinou jihozápadní Moravy s historickou Jemnickou dráhou

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Bylo nás (čtyři)

Konec dubna. Sobota ráno. Vyhlížím z okna. Je to báječné, neprší. Bereme něco málo k jídlu a pití a náruč nářadí. Hrábě, pilka, kbelík, rýžák na podlahu, sekerka, motyka. Poláčkovo - Bylo nás pět - nebylo. Ale přece to má cosi společného. Řekněme, slavnostního. Uvidíte...

Pak přijíždí auto, nasedáme a jedeme směr Větrný Jeníkov. Moje žena, můj přítel a kolega z archivu Dvořák, budoucí archivář a dnes ještě student Jelínek, a já. Po půl hodince vystupujeme a obtěžkáni harampádím a krajíci chleba s máslem se vydáváme na polní cestu.
Fouká vítr. Šedobílá mračna spěchají po nebi na opačnou stranu, než se ubírá naše skupinka. Kam jdeme? Prázdnou cestou k židovskému hřbitovu... Poslední smuteční průvod tudy prošel snad v roce 1912. Černý, tichý, docela malý hlouček lidí. Dost možná míjel rybník s bílou labutí, rašící vrby a břízy a kráčel vstříc klepajícímu mlýnu. Tady, před Dolním Mlýnem, stál v ústrety smutku černě oděný mlynář, poslední zdejší hrobník s moučným prachem ve vlasech, aby zavedl truchlící k čerstvě vykopané jámě.
Židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově. Zelené paže stromů vzepjaté k nebi, které má už už na krajíčku. Klapot kola přehluší slzy a déšť. Nebe pláče. Třikrát se sype hlína na dřevěnou prostou rakev z nehoblovaných prken. Poslední modlitba za posledního zdejšího zesnulého pronášená hlasem posledního místního rabína Marka Jedlinského se rozlétá zeleným údolím...
Je sobotní ráno roku 2000. Jarní úklid hřbitova. Šedesát hromad listí kupíme mezi stély. Barokní lvi se možná diví, žehnající ruce kohenů jakoby doprovázela slova žalmu: Nechť ti Bůh žehná a ochraňuje tě, nechť Pán nechá svou tvář zářit nad tebou... Stojíme při rozpadající se zdi a zaháníme žízeň vodou. Naše doušky a pohledy patří celému hřbitovu. Krásní před očima. Můžeme být spokojeni. I vítr přidává na síle. Kolem nás se probouzí zahrada z kamenných květů. Tu a tam kdosi ještě přiložil malý kamíneček. Není jich mnoho. Bude jich stále více.
Naše dílo se končí. Hnědá ropucha v koutě si oddychne. Blázni odjedou a budou vzdychat nad bolestmi rukou a zad. Nesu, nesu - šedesát hromad lupení. Smuteční vrby a datlové palmy na stélách se pohnuly. To vítr přidal na síle. Loučíme se. Cesty bláznů už bývají takové. Bylo nás čtyři. Pane Poláček, bude nás pět! Na podzim, až spadne poslední list, přijedeme se opět radovat! To už budeme vyšší, blíž u nebe, neboť jak praví Maharal: ...jako strom člověk může růst pouze vzhůru k nebi ze silných kořenů v zemi...
Můžete dočíst a můžete se také přijet podívat. Židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově je asi 1,5 km jihovýchodně od městečka. Založen byl pravděpodobně na samém konci 17. století. Na ploše 960 metrů čtverečních je kolem 250 hrobů. Obvodové zdi jsou pobořeny, bývalá průchozí márnice je zničena. Rostou zde kaštany a javory a tráva. Je to překrásný kousek země. Jeho kouzlo je nepopsatelné.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)