„Turako bělolící je velice zajímavý pták, od roku 1995 je uveden v příloze II seznamu CITES. Přirozeně se vyskytuje pouze na území několika afrických států jižně od Sahary. Ještě na konci dvacátého století byli řazeni mezi kukačky. Až nejnovější výzkumy pomocí analýzy DNA odhalily, že turakové jsou příbuzní kukaček, papoušků a hoacinů. Jejich nejbližšími příbuznými jsou právě takřka vyhynulí hoacinové. Za zmínku stojí také jejich neobvyklé zbarvení, které je velmi specifické, protože ho tvoří dvě unikátní barviva. Červený turacin, který dominuje na letkách, a zelený turakoverdin, přičemž obě barviva jsou organickými sloučeninami obsahujícími atomy mědi. Z purpurového (tedy červeného) peří jediného ptáka lze získat až osm mikrogramů mědi,“ přibližuje nové přírůstky ředitel ZOO Tábor Evžen Korec.

Specifické jsou u turaků také jejich stravovací návyky. „Jsou plodožravými ptáky, takže pro ně musíme zajistit speciální krmení, které může být velké maximálně jeden centimetr krychlový, protože jinak by ho nepozřel. V našich podmínkách mohou jíst například borůvky, jahody, maliny či jablka. Nejvíce rádi mají papayu. Větší ovoce musí být nakrájeno na maximálně jednocentimetrové kousky. Turaci jsou navíc velmi citliví na obsah železa v potravě, protože je ohrožuje nadměrné ukládání železa v tkáních. Pohlaví lze u nich zjistit pouze testem DNA,“ dodává další zajímavosti ředitel zoo Korec.

Turako bělolící pochází z Eritree, Etiopie, Súdánu a Jižního Súdánu, kde obývá vysokohorské oblasti jalovcových a tisových lesů. Bobulovými plody těchto jehličnanů se turakové nejčastěji živí, přijímají ale i jiné plody a v době hnízdění nepohrdnou ani hmyzem. Turako bělolící měří 42 až 43 centimetrů a váží 200 až 315 gramů. Jsou nápadně zeleně a červeně zbarvení díky pigmentům, které jsou mezi ptáky unikátní. Zelené zbarvení většiny ostatních druhů ptáků je způsobeno fyzikálními procesy a ne barvivem jako u turaků.

Turakové mají krátká zakulacená křídla, prodloužená ocasní pera a na hlavě chocholku. Hnízda si staví na stromech, snáší jedno až čtyři vejce, na kterých sedí zhruba tři týdny. Mláďata, která opouští hnízdo po 18 až 19 dnech a jsou schopna létat o dalších šest dnů později, mají husté černé prachové peří. Mohou se dožít až 30 let. Jsou velmi teritoriální a nesnášenliví vůči jiným ptákům.

Turaka bělolícího poprvé vědecky popsal v roce 1835 přírodovědec Wilhelm Peter Eduard Simon Rüppell z Frankfurtu, rodový název zavedl varšavský agronom a entomolog Krzysztof Jan Kluk už v roce 1779.

Foto: Zelené a červené zbarvení turaka bělolícího způsobují specifická barviva obsahující měď: Martin Ondruch