rvní Stolpersteine v Pelhřimově bude mít rodina Friedova
Talmud: „Člověk je zapomenut pouze tehdy, když je zapomenuto jeho jméno.“

S ideou dnes mezinárodního projektu „Stolpersteine“ přišel německý umělec Gunter Demnig v roce 1992. Tehdy byly dne 16. 12. položeny (ještě bez souhlasu) první kameny před radnicí v Kolíně nad Rýnem, následoval Berlín a další německá města. Postupně se tento projekt rozšířil do dalších evropských států. V současnosti je do něj zapojeno 31 evropských zemí. Vedle Německa také např. Belgie, Francie, Itálie, Maďarsko, Nizozemí, Norsko, Slovensko, Španělsko a samozřejmě Česko. Kameny však nalezneme také v Brazílii. Dosud bylo položeno přibližně 112 tisíc těchto kamenů připomínající památku obětí nacistické genocidy za II. světové války.

Německé slovní spojení „Stolpersteine“ je v ostatních jazycích, stejně tak v češtině, hůře uchopitelné a je obtížné jej výstižně a přitom krátce přeložit. Pojem má význam: „dlažební kameny, o které se zakopává / je možno zakopnout“. V myšlence projektu jde právě o „kameny, o které se má zakopnout“. Většina jazyků proto přebírá německý výraz, který je také patentován. U nás je tento projekt znám též pod názvem „Kameny zmizelých“.

Místo, o které se může symbolicky „zakopnout“ (kostky jsou jinak samozřejmě v rovině s okolní dlažbou), předurčuje k zamyšlení. „Aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí sklonit.“ Jedná se o malou krychli z betonu s hranou 10 centimetrů a zakončenou mosaznou destičkou vždy nesoucí text „Zde žil/a…“. Následují základní údaje o oběti: jméno, datum narození, místa transportů a datum zavraždění. První kameny v daném městě (obci) zpravidla instaluje osobně zakladatel projektu do míst (nejčastěji chodníků) před posledním bydlištěm oběti. Instalace se mnohdy účastní jejich příbuzní. Nemusí se vždy bezpodmínečně jednat o Židy.

Roku 2008 se program za organizace České unie židovské mládeže dostal i do České republiky. První položení se uskutečnilo v Praze a v Kolíně a postupně následovaly další obce Brno, Neratovice, Lomnice, Olomouc, Ostrava, Teplice, Třeboň a další. Po dvouleté nečinnosti byl projekt v roce 2018 oživen nynějším předsedou Židovské obce v Praze Františkem Bányaiem. Garantuje jej Veřejně prospěšný spolek na podporu osob dotčených holocaustem (www.spolek.org) v čele s právě jmenovaným Františkem Bányaiem a za významné účasti paní Hermíny Neuner. V Česku se do projektu zapojilo již přes 90 obcí. V okolí byly kameny instalovány například v Humpolci (rodina Zaitschekova, Lüftschitzova, Metzlova a Anna Mendlová), v Senožatech (rodina Frankenbušova), Žirovnici (rodina Pfefferova), či v Pacově (rodina Weinerova). Pelhřimov tak bude dalším městem, které si tímto projektem připomene své zavražděné spoluobčany. Dnes se jedná o první rodinu a věřme, že v budoucnu bude následovat připomínka i dalších židovských obětí našeho města.

Připomenuta bude rodina židovského obchodníka Jakuba Frieda, hojkovského rodáka, který do Pelhřimova přišel v roce 1893, týden po svatbě s Eleonorou, roz. Ornsteinovou. Založil zde obchod se střižním zbožím, který vedl v č. p. 46 (zbouraný dům vedle Jihlavské brány) a později ve vlastním domě č. p. 169 na Karlově náměstí. Manželům se v Pelhřimově narodilo celkem šest dětí: Berta (1893), Vilém (1895), Olga (1897), Ladislav (1899), Ervín (1903) a Otto (1908). Jakub Fried zemřel v 17. listopadu 1933 a byl pohřben v nedaleké Nové Cerekvi. Jména ostatních členů rodiny, kteří se stali obětmi šoa, byla po II. světové válce přitesána in memoriam na jeho náhrobní kámen.

Eleonora Friedová byla dne 16. 11. 1942 odvlečena přes Tábor z Pelhřimova do Terezína transportem Cb pod č. 246. V Terezíně také dne 4. 12. 1942 zemřela.

Co víme o dětech Jakuba a Eleonory Friedových?

Berta vystoupila z židovské církve a provdala se 20. července 1919 za Josefa Líra. Josef Lír (1881-1971), mělnický rodák, působil od roku 1912 jako profesora státního reálného gymnázia v Pelhřimově, kde vyučoval kreslení, ale také krasopis, rýsování a modelování. Jeho vášní bylo malování a zanechal nám velké množství obrazů z Pelhřimova a okolí – především z Mladých Bříšť, kam s rodinou a přáteli docházel za přítelem, významným hercem Bedřichem Karenem, který tam pravidelně mnoho let jezdil na letní byt. Nakonec ten byl i kmotrem jediného Bertina syna, a budoucího herce, Jiřího Líra (1923-1995). Za doby II. světové války byla Berta na čas chráněna sňatkem, manželé se nerozvedli, ale i jí čekal neodvratný konec. V září 1944 měly být i pelhřimovské židovky ze smíšených manželství odvlečeny do koncentračních táborů. To se stalo, ale Berta byla zatčena gestapem již 13. června a odvezena k výslechu do Tábora. Obviněna byla za poslouchání cizího rozhlasu, údajně na základě udání. Poté byla poslána do Terezína, následně do Osvětimi, kde byla 5. ledna 1945 zavražděna. Josef Lír se nakonec vrátil o rodného Mělníka, kterému odkázal své malířské dílo.
Město Mělník jako poctu vydalo v roce 2022 knihu Josef Lír, život a dílo akademického malíře, z pera autorek Nikoly Michňové a Kateřiny Knorové.

Jiří Lír, přestože matka byla židovského původu, byl zachráněn svou blízkou příbuznou Marií Lierovou (Lírovou), kriminalistkou na policejním ředitelství v Praze, která mu opatřila potřebné dokumenty, aby nebyl transportován do koncentračních táborů.

O Vilémových osudech zatím mnoho nevíme. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 již nebyl u rodičů, ale nakonec byl před transporty u matky a s ní šel také transportem Cb pod č. 247 přes Tábor do Terezína a později dne 15. 5. 1944 transport Dz pod č. 1139 do Osvětimi, kde byl zavražděn.
O Olze se pouze ví, že se před válkou provdala na Slovensko, kde její stopa mizí.

Ladislav zpočátku pracoval v obchodě u svého otce (1921 jako obchodvedoucí) a později měl firmu na šití prádla v Litomyšli. Odtud také spolu s manželkou Adolfínou (nar. 1906) a dcerou Hanou (nar. 1931) byli dne 5. 12. 1942 odvlečeni transportem Cf (pod č. 491-493) do Terezína a později dne 15. 12. 1943 transportem Dr do Osvětimi (pod č. 550, 555 a 558). Matka s dcerou byly zavražděny a Ladislav byl z rodiny jediný, který se z vyhlazovacích táborů vrátil.

Ervín pracoval před válkou v Praze jako soukromý úředník a odtud také šel dne 13. 7. 1943 transportem Di pod č. 349 do Terezína a zanedlouho 6. 9. 1943 transportem Dl pod č. 498 do Osvětimi, kde byl zavražděn.

Otto před válkou pracoval jako řidič, základní vojenskou službu vykonával u pěšího pluku 29 „Plk. J. j. Švece“. Dle vzpomínek Marie Lierové mnoho cestoval po zahraničí, byl seznámen se situací v Německu a doma varoval před nacismem. Nebyl brán vážně. Jako jediný včas odešel do zahraničí. Dne 12. 8. 1940 vstoupil v Palestině do čs. zahraniční armády. Účastnil se bojů v Sýrii a u Tobrúku a v roce 1943 odejel lodí s hlavním kontingentem čs. jednotek Středního východu do Velké Británie. Na přelomu srpna a září 1944 odešel do pole a dne 5. 11. 1944 padl u Dunkerque. Pohřben byl na britském vojenském hřbitově v belgickém Adinkerke. Ottovi bude zároveň odhalena pamětní deska, která je umístěna na Jihlavskou bránu, u níž stával jeho rodný dům.

Z pelhřimovské části rodiny budou položeny Stolpersteine Eleonoře Friedové, její dceři Bertě Lírové a synům Vilémovi a Ottovi. Hlavní patronkou kamenů bude vnučka Berty Kateřina Lírová.

Foto:
- Kameny zmizelých
- Berta Lírová na kresbě manžela Josefa (zdroj: SOkA Mělník)
- Pamětní deska Otty Frieda
- Dům č. p. 46 u Jihlavské brány, kde měl Jakub Fried svůj obchod a kde se narodil i syn Otto