"Dílo Jakuba Demla se skládá z životní materie i z neskutečna (nadskutečna) snů..." (Ivan Slavík) - v němž každá naše setkání bývají krášlena duchovním bohatstvím nedostižně vždy upravených a vydávaných svazečků LISTY PŘÁTEL DĚDICTVÍ JAKUBA DEMLA: kouzelný kolorovaný linoryt z Tasova od M. Florianové - Strizkové z roku 1931 otevírá svět času neúprosných a nepodplatných vzpomínek na Demlova génia... "Sen o smrti Jakuba Demla" - malá meditativní próza brněnského básníka Josefa Suchého, snoubí se (ozářena dávným Březinovým esejem "Není samoty v duševním světě..") s mistrovským vzpomenutím básníka Ivana Slavíka "Potkání s Jakubem Demlem" a překrásnou básní - pozdravem I. Slavíka k sedmdesátinám P. Jakuba Demla "Návštěvou u básníka".
Prosatérské skvosty v čepovském smyslu "ustavičného loučení tohoto světa..." pátých Listů Přátel dědictví Jakuba Demla - naplňují tajemstvím obestřené úryvky "Z dopisů Jakuba Demla Janu V. Pojerovi" z let 1936 - 1954, aby byly neméně průzračným připomenutím naplněny brilantní slovní bohatostí Jiřího Kudrnáče v obsáhlé stati "Poznámka k nejnovějšímu vydávání Demlových děl". Dedikace Jakuba Demla byly vždy více "než malé básně v próze" - jsou ozdobným pozdravením a svědectvím Demlova básnického i prozatérského génia...
Básník víry, lásky a zbožnosti Jiří Kuběna, jehož slavnostní projev během našeho brněnského setkání stal se "připomenutím skvoucích míst, v nichž jsme se potkali jednou a která stále zanechávají zrnka zlatého písku za kroky odcházejících..." (O. Březina) - oslovil nás více než vzpomínkově svým projevem z 13. září 1997 "U hrobu Otokara Březiny (O Jazyku)", otištěném v závěrečném loučení překrásného a láskyplného pátého svazku Listy Přátel dědictví Jakuba Demla.
Starobylé naše město Jihlava nezůstalo dlužnicí dávnému demlovskému mystériu"... tak jako vzchází a vzejde zrní, které jsme po národě naseli svými knihami...": kultivovaná osobnost učitelky jihlavské Střední odborné školy sociální Sylvy Doležalové - Zezulové zpřístupnila vzácnými ukázkami korespondenci P. Jakuba Demla se svou matkou - akad. malířkou Helenou Zezulovou (11. září 1902 - 30. března 1980), rovněž i dedikacemi v Demlových knihách vzácné jihlavské umělkyni připsanými...
Konvolut pozoruhodných dopisů, příležitostných pozdravů a vzpomenutí je láskyplným a hluboce lidským vyznáním Demlova génia do Jihlavy. Kaligraficky členěný a goticky až vrstvený Demlův rukopis je nejen stvrzením dlouhodobě se utvářejících obsahů výjimečné osobnosti, ale i protrpěných nepochopení, odmítnutí a dlouhodobého tehdy podceňování stále dnes nedostižných Demlových "netušených obzorů výjimečnosti" (J. Zahradníček). "Vzácná Paní, děkuji Vám za ten vánoční dar. Kvítka tasovská na zimu se schovala do země, ale Vy jste byla tak soucitná a velkomyslná, že mnohé z nich jste k jejich a našemu potěšení zachránila svou paletou, aby nám řekly: nebuďte smutni, my se ještě vrátíme..." (píše a vzpomíná P. Jakub Deml v překrásné jazykové stylisaci svého dopisu "VÁNOCE 1958" - vzácné umělkyni pí. Heleně Zezulové do Jihlavy).
Velké a neuvěřitelné časové celky i "tasovská balvaniska vzpomínek" (J. Deml) - dokázal nedostižný umělecký duch Demlův obsáhnout ve svých dopisech, oživovaných "snovým viděním", zpřítomňováním "snových obrazů" i úchvatnými přepisy svých snů - vše v překvapivě nové básnické obraznosti... "Dnes 19. III. 1939, tedy na den Svatého Josefa, už k ránu, zdál se mi sen, kterému nerozumím. Byl jsem jako v Jihlavě a byl jako noční soumrak a z toho nočního soumraku vyšly dvě postavy a na nosítkách nesly jako velkou sochu Panny Marie (či nějaké Světice?), myslím, že Panny Marie, ty postavy splývaly skoro s tím temným soumrakem, i ta socha i nosítka, byly to pro mé oči jako siluety, poněvadž jsem nebyl blízko, a najednou ta socha se zakymácela a rozpadla se (jako ty součástky Richtrovy "Stavebnice", co si s tím hrají děti) na množství kusů a ty kusy padaly na zem. Nevím, kolik těkch kusů bylo, já
jen viděl, jak se to všechno bortí a padá na zem. V té chvíli jsem se probudil, ale já v tom snu věděl, že ti dva lidé tu sochu nesli k Vám! Stalo se Vám něco? Čekáme Vaši zprávu! Jakub Deml".
I v té podivuhodné asociaci uvolněných a snově prožívaných obrazů kulminuje Demlova láska - starost o vzácné a drahé přátele, v celoživotním souzvuku se světsky nedostižným botstvím křesťanského spiritualismu... Rovněž ve věnování jedné z posledních portrétních fotografií - je vše námi prožívané znovu potvrzeno: "Umělkyni paní Heleně Zezulové pro její lásku k našemu kraji - Jakub Deml, 1957".