Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

No, konečně

Je sobota, sedm hodin ráno. U nás doma v Česku o devět hodin více. Hledám na internetu poslední nejčerstvější zprávu z domácího politického dění. Kdo postoupil do druhého kola prezidentských voleb. Nabídl mi ji Český rozhlas radiožurnál. Postoupili pánové Schwarzenberg a Zeman. Ten první se zaštítil heslem Pravda vítězí a zpěvem naší hymny. Druhý, jako správný politik, hledí už daleko dopředu, bude to souboj levice a pravice. Vetřela se mi úvaha. Koukám na svoje dvě ruce a napadá mě, co bych asi dělal, kdybych neměl jednu z nich. Pravou nebo levou. Pravou i levou klepu písmenka na počítačové klávesnici.
Pravou píšu psacím písmem a maluju a tluču kladivem a dveřma. Levou se chytám zábradlí a utírám si zadek. Nemám navybranou. Všechny potřebuji. Pravou i levou. Vzpomínám si, že po válce, když jsem nastoupil do první třídy, každý žáček musel psát pravou rukou. Leváci byli peskováni a pohlavkováni. Já byl pravičák a tak jsem se zařadil mezi ty správné žáčky. Dnes se ve školách může psát levou rukou bez problémů. Pravá si alespoň odpočine. Jak dál a k čemu ji takový levák používá, to nevím. A je mi to jedno. Já používám obě ruce a nedovedu si bez nic život představit. Neumím a ani si nechci vybavit další volbu prezidenta jako souboj levice a pravice. Proboha, lidi, potřebujeme obě. A nejen ruce. Třeba i strany. Co bychom si počali bez obou stran. Žádná cesta nevede rovně. Každá se klikatí. Jednou je třeba zahnout doleva, podruhé zase doprava. Důležité je udržet se na cestě a vyvarovat se karambolů.
Z další pravolevé meditace mě vyvedla americká hospodyně. Jede se nakupovat. A tady se to stalo. Zrovinka dneska. Osudový okamžik. Před léty jsem při jednom ze zdejších pobytů navštívil čínskou restauraci. A protože mi tam nadmíru chutnalo, napsal jsem jim česky do pamětní knihy : Moje srdce patří Česku, můj žaludek této čínské restauraci. Spolu s anglickým překladem a fotografií celé naší rodiny to bylo vyvěšeno ve vestibulu této restaurace zvané Mandarin. Věřte nebo ne, všichni jsme se dnes po více jak šesti letech potkali. V milionovém San Diegu při nákupu v jednom velkém supermarketu. Přál bych vám vidět tu vítací scénu. Přiznám se, vymluvil jsem se na ostré sluníčko, ale slzy nebylo možné udržet. Čínsko české přátelství. Uprostřed Ameriky. Tak by mělo přátelství vypadat. Úplně jsem zapomněl na naši domácí levici a pravici. Inu, když se potkají lidi s lidmi, pendrek na tom záleží.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)