Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Okna dokořán se nekonají

Okno. Okno do světa. Okno do domu. Každý dům má okna a každý to ví. Také tady v San Diegu jsou domy plné oken. Malých a velikánských. Mám ale jeden zajímavý postřeh. U nás doma se okna otevírají, ať už jsou do ulice a nebo do dvora či do zahrady. Naše okna mají křídla jako ptáci. Rozletí se do široka a často spolu s průvanem zamávají záclonou na pozdrav.
Bývaly doby, že se v oknech vyhřívaly šedovlasé stařenky a čile rozmlouvaly s kolemjdoucími. Přísní tatínkové nabádali z oken své ratolesti k poslušnosti a nejedou hrozivě pohrozili. Okna bývala výkladními skříněmi. Honosila se květinami a ta na venkově nabízela celou škálu různých pelargonií. Bývala také okna nemytá, zaprášená a špinavá. Zkrátka a dobře, podle oken bylo možné soudit lecos o těch, co byli za nimi. A zdejší okna. To jsou takové šoupačky nahoru dolů a nebo do stran. Všichni tady nosí brýle proti sluníčku a okna opatřují žaluziemi, Nikdo se ve zdejších oknech neukazuje, Všude je po celé dny zataženo. Všechna okna jsou smutná, taková ustaraná. Otupělá těmi věčně zamhouřenými žaluziemi. Při procházkách, a né že bych byl příliš zvědavý, není na co pokoukat. Domy civí doblba a je úplně jedno, zda mají okna malá, široká nebo úzká a nebo velikánská jako obchodní vitríny.
Naproti našem domu bydlí rozvedený otec. Čas od času si přiveze do domečku své dva syny a právě teď je má u sebe, protože jsou prázdniny. Podle oken se to usoudit nedá. Žaluzie jsou zataženy a nikde živáček. Nikdo tam rozpustile netahá za nic. Ticho. Každé ráno přijíždí mladé děvče, jakási chůva či vychovatelka. Ona vstoupí do domu, pan otec vyjde, sedne do auta a odjede. V oknech se nic nepohne. Hluchoněmé domy mě dokážou rozesmutnit. Okna zarytě mlčí a já se marně namáhám představit si těch více jak osm hodin naprosté nicoty za zataženými žaluziemi. Slunce venku vesele svítí, ptáci zpívají, listí na stromech se zeleně pohupuje, ale dům nic. Okna brvou nehnou. Odpoledne otec přijede, vystoupí, vybere poštu a zmizí v domě. Po chvíli vyjde slečna, sedne do svého automobilu a odjede. A dům zase nic. Celý večer, celou noc nic. Den běží za dnem a okna nemají co povídat. Mají si co povídat alespoň ti uvnitř, za okny. Nevím. Snad. Zlatá česká okénka. Dřevěná a rozviklaná, i ta neprodyšně nabubřelá plastová, ale užvaněná a ustaraná. Večer se radostně rozzáří, pak pohasnou a uloží se ke spánku a ráno zasednou rozmrzele ke snídani a pak hurá, koukat do ulice nebo kamsi do nebe a dívat se a dívat ...
Jen jednou se mi stalo, že jsme šli liduprázdnou ulicí, kde mezi domy postávaly jen auťáky, když tu pojednou se ozval pronikavý štěkot jakéhosi psího mrněte za oknem. Okno bylo vidět, pejska vidět nebylo. Byl jenom slyšet. Ale bylo vidět, že je čipera, protože žaluzie se bouřlivě třásly a štěkot neustával, byť jsme pokračovali v chůzi dál. Kdo ví, jak ten pes vypadal. Jaký asi je jeho páníček. Další pokračování procházky proběhlo už v tichosti, jen v jednom okně mě manželka upozornila na drobnou zajímavost. Nebyly tam žaluzie. V okně stály tři velké cestovní kufry. Patrně je omrzelo stát někde v koutě a necestovat a tak se vybatolily do okna a koukaly. V duchu jsem je politovat. Ahoj, kufry!

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)