Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Nejužší dům v Jihlavě...

Čas neúprosně plyne stejně jako stránky novin. Psal se rok 1999 a Jihlavské listy přinesly článek o nejužším domě v Jihlavě v Hluboké ulici č. 9. Celkem třináct let od té doby uplynulo a na místo nešťastného ohlédnutí, které prý třináctka přináší, stojí před námi šťastný domeček. Zvenku i uvnitř voní novotou a hrdě se vypíná na obdiv kolemjdoucím. Byl zbudován někdy počátkem druhé poloviny 18. století. Začátkem 20. století mu hrozilo zhroucení. Část hradby a sklepa se počala rozpadat. Vydržel. Zůstal stát. A ještě se stačil protáhnout o pár místností, z nichž závěrečná komora měla a stále ještě má šířku pouhých 120 cm.
Nejmenší, nejužší, nejnižší, zkrátka nejdům. Kde se nachází. On se patrně nacházel. Už se nenachází. Stejně jako Sněhobílá a později Stará ulička. Velmi dobře se na tu křivolakou uličku dlážděnou kočičími hlavami pamatuji. Patřila k jihlavským Stínadlům. Tady jste mohli potkat Rychlé Šípy. Tady se proháněla starobylost s tajemnem a romantikou. Tady stál dům č. 6. Dveře a nad nimi okno. Zastavěná myší díra.
Kam se vydat. Kde jinde stojí nejužší či nejmenší dům ve městě. Pojďme do Palackého ulice. Nedávno mě zahřálo u srdíčka, když jsem uviděl lešení halící dům č. 15. A za pár dnů už zářil do ulice svěží světlezelenou barvou. Jaká to pastva pro oči. Secesní fasáda tiše postávala u chodníku a já se nepřestával vynadívávat. Co by tomu řekl pan Zimmermann. Bydlel tady skoro padesát let. V roce 1847 zde hospodařila Agnes Gmentová a právě z této doby adresář města uvádí, že zastavěná plocha domu obnáší pouhých 17 čtverečních sáhů. Líbezný domeček s tragickými osudy. Odtud byla počátek protektorátu vystěhována židovská rodina Karla Weinbergera. Manželka Anna, dcery Etta a Hilda a syn František. Čekal je nový domov ve Skvrňově u Kolína a pak cesta do Terezína a do koncentračních táborů Trawniki a Raasika. Všichni zahynuli. A po válce se tragika navrátila. Zdejší obchodník textilem pan Jan Tuček byl komunistickým režimem souzen, odsouzen a popraven.
Kousek odtud je proluka. Tady stály dva rovněž útlé domy č. 4 a 6. Dvě poschodí, dvě okenní osy, v přízemí krámek a vstupní dveře do domu. Na č. 6 bylo hodinářství pana Aloise Králíčka. Hodinářská to rodina pocházející z Batelova. A zase bychom mohli uvádět všechny dávné majitele a podnájemníky. Stovky všelijakých osudů. Co dnes komu řeknou jména Seemüller, Renauer, Walentschek, Hiltscher, Strobl, Nic. Jen dům tady po staletí stál, aby jednoho dne ulehl do sutin a zmizel kdesi na skládce. A aby ten konec nebyl veselý, odehrála se tady další tragédie. Pan Alois Králíček spolu s manželkou Marií byli tady jednoho rána gestapem zatčeni a pro napomáhání útěku Židu Goldmannovi popraveni zastřelením v Kounicových kolejích v Brně v červnu roku 1942. A pak že proluka je pouhé nic. Nic po domě bývá vždycky něco. Ať už malého, velkého, veselého nebo smutného.
Co dům, to historie. Domu i jeho obyvatel. A dům vedle domu, to je město. Naše město. Dbejme o město, dbejme o každý dům. A příště si znovu můžeme popovídat o lidech.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)