Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Koleda, koleda, Štěpáne...

Vůně smažených kaprů, lososů a žraloků pomalu vyprchává. Cinkot rolniček přehlušují poslední telefonáty s podrobným výčtem všech dárků, při nichž druhá strana tají dech a často nechápavě kroutí hlavou. Prožíváme jinou dobu. Brbláme, lamentujeme, nadáváme, i sprosťačíme, ale marná sláva, máme se. Kupíme před sebe hory drahých pitomostí a málem mizíme pod hromadami balících papírů. Radost nevidět. Ale zato je cítit omamující vzrušení z bezpočtu tajuplných krabic a balíčků. Hrabeme se přehršly načinčaných nicotností z dovozu i tuzemska a už už se vidíme, jak svět před námi žasne a poulí všechna svá kukadla. To čumíš, světe. Záviď sousede a třeba se i propadni. Nádoby separovaného odpadu budou hezkých pár dnů praskat ve švech.
Koleda, koleda, Štěpáne... Chudák. Co se mu tak asi vešlo do džbánu. A než upadl, ještě s ním musel pobíhat pěšky. A nakonec psi se na něj sběhli a koledu mu snědli. Co to bylo za dobu. A víte že se na ni pamatuju. A tůze rád si zavzpomínám. Všeho bylo pomálu. Jedna dvěknížky, čepice, ručně pletený svetr s jeleny. Kolikrát já tu knížku obracel, než jsem v ní poprvé zalistoval. S úctou jsem ji pokládal na noční stolek a dodnes mám některé vánoční knížky uschovány. To jsou mé poklady. Hromady dárků nahradily tenkrát hromady vyprávění. Tatínka, maminky, dědečka, babičky. Sedělo se a povídalo. Vánoční stromek svítil, v kamnech to praskalo a povídání nebralo konce. Dodnes vím, jak dědeček jezdil se psem Barikem pro selata až kamsi daleko za Černovice. Jak se jim jednou vozík převrhl a oni běhali závějemi a honili kvičící uprchlíky. Jak za pár krejcarů si udělal velkou radost na pouti a koupil si kusanec tureckého medu. Jak za první války běžel do útoku, když tu vedle něho dopadl granát a jeho c.k. spolubojovník upadl s roztrženým břichem a zoufale řval : Josefe zabí mě, Josefe..., ale on běžel dál, ale stejně tu blbou válku nevyhrál. Od té doby jsem věděl, že válka je veliká blbost. Babička, ta mluvila jen málo. všechno se točilo jen kolem dětí a hladu. A jak se vařila řepa, a jak se kradlo na polích, a jak si každý vážil kůrky chleba. Dodnes se mohu pochlubit, že se často přistihnu, jak sbírám po sobě drobky po snídani. A chleba, třeba toho jihlavského, toho si vážím vždycky, když se navracím domů z poza Pacifiku. To je pane chlebíček, to je vpravdě boží dárek.
Rád vzpomínám na vánoční čas. A věřte nebo ne, vzpomínky nestárnou. Kdeže je mým vytahaným svetrům s jeleny konec. Kdeže jsou tepláky sloužící později jako hadry na podlahu. Kdeže je i ta malá troška barevných balících papírů. Vzpomínky ale stále voní čerstvotou, nestárnem, včerejším dětstvím. I ta dnešní doba může být bláznivě kouzelná. Bez hromad blbovinek. Stačí se vidět a povídat si. Koukat na sebe na skypu a poslouchat jeden druhého. Jak tam na druhém konci světa bylo dneska po ránu chladno. Jak po odlivu v jezírkách na pobřeží Pacifiku zůstali krabíci a mušle a mořské hvězdice. Jak i letos ozdobily americký vánoční stromek české perníčky a české slámové věnečky a český betlém. Jak na Štedrý den přišel Ježíšek a druhý den ráno visely na krbu boty s pamlsky od Santa Clause. Dívám se na moje vnoučata tam kdesi daleko a mám nevýslovnou radost, že umějí nejen anglicky a španělsky, ale i česky dokážou popsat Ježíška a zavzpomínat. Česky zavzpomínat. Ono se česky vzpomíná jinak. Najednou, ať chcete a nebo ne, jste doma. Tam i tady. Všude jste doma. A to je dobře. To vydá za pět hromad dárků. To vydá na jeden krásně dlouhý čas až do příštích vánoc roku 2012.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)