Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Já bych rád k Betlému...

Já bych rád ... Ale kam. Klouby zlobí a tak nikam. Snad jen ve vzpomínkách. Koukám kolem sebe a nejistě se navracím do dětství. Co všechno člověka napadá při pohledu na malý vánoční stromeček co nevoní a svíčky nekapou po koberci a stromeček nestojí na oprýskaném štokrleti, ale na skříňce s televizorem.
Moje první vánoce. Protektorátní vánoce. Bydleli jsme tenkrát v Židovské ulici. V zatuchlém domku ve dvoře. Malá předsíňka, žebřík na půdu, vpravo kuchyňka, vlevo ložnice. Okna kousek nad zemí. I nešikovný malý kluk tam vylezl. Záchod pár metrů přes dvorek. Studená latrína. Voda přes dvorek. Litinový dřez s nápisem Frühauf Iglau a s mosazným kohoutkem. Ve tmavém forhausu. Vánoce. Na dárky si né a né vzpomenout. Snad jen na útlou pohádkovou knížku o myškách. Maminka mi z ní pravidelně četla. A nikdy bez slziček nedočetla. Byly to smutné pohádky. A nesly se smutnou dobou. Dodnes ta lítost ve mně zůstala. Stačí okamžik a přispěchá. Míchá se mi do radosti i do smutku. Po válce mi brožovanou knížku vyvázal pan Ruda, co měl knihařskou dílnu v Šilerce, dnes Benešově ulici. Mám ji doposud. A snad více jak dvacet let jsem ji neotevřel. Je v ní příliš mnoho smutku.
Protektorátní Vánoce. Malý stromek. Smrček to byl. Ozdobený papírovými řetězy a jablíčky vycpanými vatou. Papírovými kouličkami a domečky posypanými jiskřivými krystalky. Ještě dlouho po válce odpočívaly v krabici. Nahradily je třpytivé skleněné koule. Modré a stříbrné. Tatínek si potrpěl na modrou barvu. Pak jsme se přestěhovali do Znojemské č. 20. Velký byt. Vysoké stropy. Vysoký stromek. Musela to být jedlička, co měla větve dále od sebe. Tatínek si potrpěl na ozdůbky na delších stříbrných nitkách. A mezi tím visely bonbóny ve střapatých obalech. Prvně fondánové. Později jsme ručně balili čokoládové kaštany. Tenkrát se prodávaly vážené. A byla po nich sháňka. A dárky? Knížky, stavebnice, svetry, tepláky. A po štědrovečerní večeři hajdy ven na procházku. To tehdy všude v oknech svítily stromky. V domech na náměstí i v ulicích. V poschodích i v přízemí. Půlnoční bohoslužby byly o půlnoci a druhého dne se pěly koledy. U minoritů vedle velkého betléma, který je dodnes instalován stále na stejném místě a odpoledne se zpívalo v sirotčinci. Vše dirigoval důstojný pan páter Veselý.
A zase stěhování. Nárožní dům v Minoritské ulici č.1, první poschodí. Tady zavedl otec novou vánoční tradici. Ke stromečku jsme přicházeli svátečně ustrojeni, za zvuku koledy Narodil se Kristus Pán, kterou nám vyhrávalo gramorádio Tesla-Phillips s blikajícím zeleným magickým okem. Na stromku prskala jedna či dvě prskavky, to podle toho, kolik se Ježíškovi podařilo jich zapálit a pod stromkem kroužil v oválu elektrický rychlíkový vlak s dvěma zelenými vagóny. Kdeže je mu konec.
Neměl bych zapomínat na velkou proměnu, která nastala po únoru 1948. Do školy přestal chodit jak Mikuláš, tak Ježíšek. Stromeček dostal název jolka a do dveří se vecpal Děda Mráz. Ale jen do školních. Do našich dveří stále tiše kráčel Ježíšek a velkým pokojem zněly dál koledy. A také nás přibylo. Přistěhoval se k nám dědeček Josef a babička Marie. Dodnes si vzpomínám, jak dědeček vyžadoval do talíře vařící polévku a pokud v ní byly nudličky, zůstávaly mu ve vousech ještě po obědě. Babička byla tichá. Jen dohlížela na talíře, aby měla stejně polévky jako dědeček. Někdy si žádala přidat půlku naběračky. Zatrápená babka, říkával dědoušek Josef a dával nám s bratrem tajně kouřit fajfku. Děda Josef. Kdysi řezník v Černovicích u Tábora. Měl bernardýna Barika. První válku prožil v Karpatech a svůj šťastný návrat přisuzoval malé porcelánové sošce Panny Marie, kterou měl po celou válku v kapse v blůze na prsou. Soška pak stávala dál na nočním stolku mojí maminky. Kam se pak poděla, nevím.
Nadešel čas a já převzal úděl Ježíška. V paneláku bylo třeba mít borovičku. Držela dlouho jehličí. Pod stromečkem jsem stavěl figurkový betlém zakoupený v Charitě v roce 1968, kdy cenzura nestačila všechno zakázat. A také jsem přikoupil velký papírový betlém od malíře Kubašty, který jsem pak spolu s dětmi instaloval rok co rok v kapličce sv. Antonína nad Rounkem. Je tam k vidění dodnes, byť už se o jeho stavbu stará jiná mladá rodina z Vyskytné nad Jihlavou. Život šel dál a po roce 1989 se vše změnilo k nepoznání. Dnes slavíme vánoce sami s manželkou. Pod malým umělým stromečkem stojí hodně starý malinkatý papírový betlémek. Objevil jsem jej v jedné modlitební knížce. Dcera si staví stromeček na druhém konci světa. Veliký. Ale s malým betlémem z Česka a s českými ozdůbkami z perníku a slámy. Syn má na stole jen vázu s větvičkami a jmelím. Slaví panelákové vánoce sám se svým čtyřnohým kamarádem.
Přeji všem čtenářům Regionalistu krásné vánoční vzpomínání a ničím nerušenou štědrovečerní pohodu.
24. prosince 2011 ve 14 hodin odpoledne

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)