Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

A žiju dál, jakoby se nechumelilo...

Venku se setmělo a začal propadávat mokrý sníh. Od zamrzlého návesního rybníčku se pozvolna trousí poslední upachtěný krasobruslař. Pouliční lampa smutně civí do ticha a odkudsi z velké dálky plíží se první detonace zábavného čínského harampádí. Naše místní kulturní zařízení netrpělivě očekává první oslavovače. A bude co zapíjet i projásávat. Za pár hodin budeme staré kalendáře odhazovat do separovaného odpadu a věšet nové opatřené cifrou 2011.
Jaký byl ten starý rok. No, jaký asi. Byl mu rok. Co jsme od takového škvrněte mohli očekávat, když trval jenom dvanáct měsíců, jenom pouhých 365 dnů. Musím se přiznat. Byl krásný. Celý jsem jej prožil a přežil a tím pádem nemám nejmenší důvod si na něj stěžovat. Ráno co ráno jsem se probouzel, už to samo o sobě je zázrak. Někdo se vzbudit nestačil. Já procital do venkovských rán i nemocničních stěn. Všude byla jinačejší krásna, jiní lidé, jiné raňajky. Bože můj, kolik takových starých krásných roků už jsem prožil. Sedmdesát. A kousíček. A teď mě čeká stejných dvanáct měsíců a stejně dlohých 365 dnů. Budou stejně obyčejné a stejně krásně neobyčejné. Co den, to překvapení. To jiný obrázek stejna u prostřeného stolu, u stolu nad archivními lejstry co pamatují desítky a stovky takových různě očíslovaných let. Mám utkvělou a nikde nepoznamenanou zásadu, slavím každý nový den. A nový k novému, a člověk ani nepostřehne, že jakýsi starý rok kamsi odešel a nový už bláznivě letí jako o závod.
Čas pokročil k půlnoci a kultůrní jizba se zaplnila vyprázdněnými půllitry zbožných přání a předsevzetí. Oči blýskají na lepší a nejlepší časy a netrpělivost čeká na okamžik útoku na první sekundu roku 2011. Do vítězného mátožení se zapojují detonace a hvězdy rachejtliček. Nebesa mlčí, davy řvou...Nadešel čas tichonkých návratů. Vzpomínek. Na syna se psí slečnou schoulenou u nohou a kytarou v klíně. Na dceru s vnoučaty tam daleko na břehu Pacifiku, kde dnešní den začal zmrzlými kalužemi pod palmami. Na dědečky, co den co den vyprávěli stále stejné a stále půvabné historky z mládí. Na babičky, co brebentily o sto péro o něčem i o ničem a stále se culily od ucha k šedinám. Na naší kníračku Guffi, co v pokročilém věku nedoslýchala a tak neslyšela moje kruté nadávky, když se mi nejednou v lese ztratila a ukázala se až za hodinu. Na přátele z divadélka Skoba, se kterými jsem dokázal prokouřit i osmdesát cigaret denně. Na přátele z archivu, na doktora Křesadla, se kterým jsme povídali lidem o historii jejich vesnic, až jednoho dne přišel okamžit a my už dál chodit nemohli. Na lidičky i na lidi, co dnešní den oslavují stejně, jako ten včerejší a předvčerejší. Protože, jak jsem uvedl na začátku, nejde o roky, o měsíce, o dny, jde o celý dlouhý život. Někoho delší, někoho kratší. Ale vždycánky celý, od začátku až do konce! Je pátek 31. prosince, 23 hodin, je Silvestra. Rounek a já jsme vzhůru.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)