Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Sváteční ohlédnutí...

Vzpomínám si na ten čas. Nějakou dobu po válce. Bydleli jsme ve Znojemské ulici, když jednoho dne někdo zatahal za domovní zvonek u dveří. Klinkal příšeřím chodby a kdo byl v tom okamžiku nejblíž, šel odemknout. Stál tam tehdy prodavač obrázků. Barevných tisků na tuhém papíru. Kde domov můj... Na pozadí polojasného dne Hradčany, stranou Karlštejn, na opačné straně oráč s párem koní a nejblíž okraji obrázku malá bílá kaplička s obrazem ve výklenku. Jen si vyberte, který se vám líbí, vybízel postarší pán. Nabídka byla skromná. Buďto kapličku s obrázkem sv. Václava a nebo sv. Cyrila a Metoděje. Něco pro Moravany, něco pro Čechy. Vybíral tehdy otec. Byl z Černovic u Tábora. A to rozhodlo. Na stěně v kuchyni visela nějaký čas krásně barevná česká krajinka se sv. Václavem, vévodou české země, které nedal zahynouti. Obrázek přežil jedno stěhování a pak zmizel. Kdo ví, kam se poděl. Třetí stěhování už končilo v panelákové kuchyni s obrázkem vlčích máků...
Zalistoval jsem náhodou ve starých kalendářích Vincentina z roku 1941 a 1944. Ten první nabízel kalendář katolický a evangelický. 5. červenec oznamoval červeně - Cyril a Met Pam. den a 6. červenec uváděl v katolické rubrice sv. Isaiáše, v evangelické bylo červneně vyznačeno M. Jana Husi. Obrázek v záhlaví této stránky měl znamení lva a kresbu sv. věrozvěstů, jak horoucně káží zádumčivým pohanům. Uvnitř kalendáře mě upoutala reprodukce oltářního obrazu sv. Cyrila a Metoděje od Alfreda Muchy umístěného v kostele moravských vystěhovalců v Novém Písku v Americe. Kdo ví, jak to tam vypadá dnes. Kalendář z roku 1944
už uváděl u 5. července jen červeně Cyrila a Metoda. Památný den se nekonal. Nekonal se ani M. Jan Hus, kalendář evangelický zmizel. Naopak se červeněl 12. červenec s textem Nar. stát. pres. dr. E. Háchy. Ale zase jedna zajímavost byla o pár stránek dále. Fotografie gobelinu sv. Cyrila a Metoděje od H. Schweigera vyrobeného ve Valašském Meziříčí. Inu, taková byla doba, byť nelehká, tragická...
Zajímavé místo dodnes nabízí obec Smrčná u Jihlavy a její místní část Vranov. Tady stojí u cesty kamenná Boží muka registrovaná jako nemovitá kulturní památka č. 5209. Lidově se jim říká Husův kámen a to už od dvacátých let minulého století. Několik českých rodin tady založilo malou kolonii a za posledním domkem se tady pořádaly oslavy svátku M. Jana Husa. Průvod, který rok co rok procházel kolem kamenného sloupu, začal památníku říkat Husův kámen, byť v kaplici býval obrázek sv. Floriána, patrona chránícího před ohněm.
Nějak podobně, u plápolajícího ohně, slavilo po válce Husův svátek i město Jihlava. Lampionový průvod došel na náměstí, kde po proslovech byla zapálena vysoká hranice dřeva. Oheň hořel na prostranství hned naproti radnici, kde tehdy bylo sídlo vedení města a hasičská zbojnice. Na vrcholku hranice bývalo cosi umístěno, nějaký symbol, už si nevzpomínám. Vše potom zakončil ohňostroj a šlo se vesele domů.
Svátek sv. Cyrila a Metoděje bylo letos možné oslavit nejen návštěvou Velehradu, ale i dvou kapliček zasvěcených moravským patronům v Dolní Vilímči a Kamenici u Jihlavy. A pak ještě návštěvou křížových kamenů, které Dr. František Přikryl dával v r. 1907 do souvislosti s cestami obou patronů po Moravě. Jedna z těchto cest vedla údajně z Velehradu až do Velkého Meziříčí. Nejblíže k Jihlavě konaly se misie u Velké Bíteše, Tasova a pak přímo ve Velkém Meziříčí. První tzv.cyrilometodějský kámen byl umístěn na louce zvané Obůrka a další stál na místě, kde se oba misionáři loučili s Meziříčím. Ono tehdy nebylo ani Velké, ani Malé. Nebylo vůbec. Ale co, pojďme dál, k dalšímu kameni při cestě k Uhřinovu. Odtud pak následovala cesta k Dačicím. Tu prý doprovázejí kameny u cesty z Rudíkova do Trnávky, u Pocoucova, u Třebíče, u Stříteže a u Slavic. Pak se další kámen objeví až u cesty z Bílkova do Budiškovic, kde vedle kamene byla později postavena kaplička, neboť na tomto místě oba věrozvěstové údajně delší dobu kázali. Poslední dva kamenné památníky stávaly při cestě u Starého Hobzí, ale později byly přemístěny k tamnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Odtud pak Cyril s Metodějem putovali zpátky na Velehrad. Inu, cesta to byla pořádná. Jen těch vesnic a měst po cestě nebylo a nakonec ani té okružní misijní cesty západní Moravou. Fantasie Dr. Přikryla se přespříliš vzdálila realitě. Ale odpusťme mu to, jeho knihu doprovází celá řada unikátních fotografií těchto
kamenných památníků, z nichž některé nenávratně zmizely.
Nakonec k cyrilometodějským kamenům nemusíme chodit tak daleko. I náš MUDr. Leopold Fritz dal dva pamětní kameny do souvislosti s cyrilometodějskou misií. Jeden stojí dodnes u Lučic na Havlíčkobdodsku a druhý na Jihlavsku u Arnolce, kde o něm Fritzovi nadšeně vyprávěli místní obyvatelé.
A konec. Máme doputováno. Radujme se, že oba svátky můžeme opět světit. Jeden za druhým. A oba je svěťme, jak uznáme za nejlepší.
Hezké letní dny přeje

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)