Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Presidents' Day po našem

A máme pondělí 15. února 2010 a Amerika slaví. Presidentský den. Den pánů presidentů. Všech, bez rozdílu. Jeden pán za druhým, a co jich bylo. Některá jména bych mohl jmenovat, ač toho o historii Spojených států amerických vím zatraceně málo. Ale mě by spíš zajímalo slavit takový den u nás doma. Byl by to den nejen pánů, ale i soudruhů presidentů.
První president T.G. Masaryk byl skutečný Pan s velkým P. Pro mě nádherný starý muž, imposantní postava. Krásný člověk. Jako zrozený do bronzu nebo do kamene. Krátce po válce jsem si lepil jeho foto do sešitu vlastivědy a pod to jsem hůlkovým písmem napsal TGM PRESIDENT OSVOBODITEL. Za pár roků to byl zloduch a jeho foto muselo zmizet. A nejen ze sešitu. Zmizelo odevšud a zůstaly po něm prázdné podstavce a někde ani to ne. Jako třeba u nás v Jihlavě. Dodnes doma uchovávám jeho barevný obrázek, pohlednici z roku 1967, pan president sedí na svém koni Hektorovi v oboře v Topoľčankách. Poslal ji jeden můj spoluzaměstnanec z lázní ze Slovenska.
Ani druhý pan president E. Beneš to neměl lehké. Byl sice budovatel, ale také pan a proto musel uvolnit místo soudruhům. Pamatuji se na něj, když projížděl s chotí Jihlavou a moje spolužačka Lída Novotná mu recitovala vítací básničku. Pak jsem jezdil s rodičema k jeho hrobu do Sezimova Ústí. Dobře si vzpomínám, jak moji rodičové byli při vstupu legitimováni a jejich jména zapsána do nějakých lejster a jak u hrobu byl nával lidu a jak to tam vonělo sněženkama, které měl pan president nejraději. Jednou jsme tam v zahradě čekali delší dobu, protože se rozkřiklo, že nám v okně zamává paní presidentová Hana Benešová. Nezamávala. A v autobuse se nakonec šuškalo, že kdo bude zapsán třikrát, ten bude mít polízačku s estébákama. A tak jsme tam už víckrát nejeli. Báli jsme se. Tenkrát se hodně lidí bálo. A nakonec byla zahrada pro veřejnost uzavřena.
Nesmím zapomenout ani na pana presidenta Háchu. Neměl to lehké. Úřadoval za protektorátu. Ale byl to taky náš pan president. Pak přišel únor 1948. Byl nejen bílý, ale i vítězný. Jak pro koho. Od té doby následovali už jenom soudruzi presidenti: Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák. Ten první měl v Jihlavě pomník a už ho nemá. Je to dobře. Je dobře, že nemáme soudruhy presidenty, ani soudruhy jiné a že se máme.
Díky Bohu, když se na pražském hradě objevil pan president Václav Havel. Mám ho často před očima a slyším jeho hlas a někdy si vzpomenu i na jeho krátké přehlídkové kalhoty. Škoda, že nepřijel na koni, mohl být svatej a mohl mít pomník dole na Václaváku. Byl to báječný pan president. Byla to báječná doba. A pořád je. Dnes máme na hradě pana presidenta Václava Klause. Do třetice, a zase Václav. Už to vypadá, že blaničtí rytíři už nevyjedou. Pan Klaus je taky moc chytrej. Chytrej pan to je. Hlavně že Pan. Bez těch dvou posledních pánů by to nebyl ten správnej českej presidentskej den. Tak tedy: Ať žijí naši čeští Páni presidenti!

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)