Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Hej rup

Peklo nebude, ráj se vrací... To se to dumkuje s plným žaludečkem. Byli jsme opět v bufetu Mandarin. Pro mě je to vždycky zážitek. Po krátkém uvítání následuje cestička pro prázdný talíř a putování kolem vitrin, odkud sálá teplíčko a vůníčky všehomíra. Tak nějak si to představuju v nebíčku. A nebo v peklíčku, tam mohou být pochoutky bez vitrin, tam se stále topí. A nebo i tam dolehla krise. Kdo ví, jestli u čertů taky přidražili. Když přidražili u nás, řekl jsem si, jděte s tím k čertu. Dost možná to jeden expert od jednoho nejmenovaného celostátního dodavatele uslyšel a hned to tam v pekle zařídil. Kšeft je kšeft. Ale, marná sláva, když má člověk v bříšku jak ve vlastním podnájmu, hned je na světě hej. Jen bacha na rup. Jak něco začne rupat, pryč odtud. A podnájem nechat podnájmem. Zatím nic nerupe, sedím v bufetu a chuť mě stále nepřechází neb pojídat co oči ráčí a nekoukat přitom na hodinky, a to všechno za 7 $. Kdy se člověku naskytne v domovině něco podobného. Ale nesedím tady sám. Jedna zajímavá postavička sedí u stolku opodál. A jí a cpe se, pomlaskává a ucucává vodu s ledem, olizuje se od ucha až do ulepaných vlasů a nemíní hodit flintu do žita. Personál obchází rozpačitě kolem, ale co naplat, právo na život mají i američtí bezdomovci a žebráci. Vyžebral 7 $, možná víc, nechlubí se nikomu, mlčí a baští. Možná celý den nevzal do huby nic, natož něco. Pro nás oba, zdá se, ráj se vrací...
Peklo nebude. Řekl si mladý hoch se dvěma tituly. Do knihovny ho nevzali, musí počkat, až tamní stařičký pan knihovník zemře. On totiž svoji práci miluje a nemíní odejít na zasloužený odpočinek. Snad žije v domnění, že si jej stále ještě nezasloužil. A tak stále knihovničí. A tak náš hoch, tituly, netituly, šel hledat dál. Kdo hledá, najde. To platí i v Americe. Našel. Nastoupil jako učitel zdejší základní školy. A učil a učil. Až jednoho dne se rozezlil. Dětičky se nechtějí učit, nepíšou úlohy, všechno je jim fuk. Mohl nad tím vším mávnout rukou, mnozí to tak dělají, ale on ne. Kdo se učit nechce, toho učit nebudu. A školu opustil. A hledal dál. Naskytla se možnost vydělat pár dolarů při čištění koberců. Bez ohledu na vzdělání, vyhrnul si rukávy, plivl do dlaní, a čistil. Čistil a koukal, jak se to dělá. Pak se nakoukl a rozhodl. Založím si vlastní firmu. Stalo se. Šetřil a ukládal každý dolárek. Jedl spoře a stejně spoře se oblékal. Dřel a nepolevoval. Vydržel. Už nebydlí v podnájmu na periferii. Má vlastní byt. Motorku vyměnil za auto. Prosperuje. Má vlastní podnik. Jí dosytosti. Ráj se vrací...
Já se vracím domů. Jedu spletí aut a křižovatek a nádjezdů. Mrkám na to hemžení jak semafor a spokojeně si pobroukávám. Něco se mi honí hlavou, nemaje to ani hlavu ani patu. Nějaká monotonní melodie podobná hukotu vodopádu valícího se asfaltovým korytem ulic. A najednou postava. Objevila se z čista jasna mezi auty a z jednoho staženého okna dostala cosi od řidiče. Milodar, nedojedenej hamburger, čerstvě dočtené noviny. Těžko říct, v mumraji a tmě se to nepozná. Postava se ukláněla, evidentně děkovala a usedla na ostrůvek uprostřed ulice. Moje auto ji minulo. Můj pohled při ní zůstal. Postavu žebráka našinec hned tak neuvidí. A tohle milionové město, jak se zdá, má na rozdávání. Ne každý ale dává, ne každý žebrá. Ráj se vrací zatraceně pomalu.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)