Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Připomeňme si, ohlédněme se...

Všude sníh. Zasněžené domy, ulice. Zasněžené hřbitovy. Památník obětem holocaustu na židovském hřbitově v Jihlavě má jistě bílý příkrov. Bílou přikrývku má přes tisíc pomníků a pomníčků našich bývalých spoluobčanů. Těch několik pomníků vandaly poválených leží neviditelných pod sněhobílým příkrovem. Pomník je z kamene a nemůže se bránit. Lidské blbosti a zlobě se neubrání mnohdy ani člověk. Víc lidí se může ubránit. A ještě víc lidí, ještě víc. Co nejvíc lidí by se mělo postavit lidské blbosti a zlobě. Nenechat válet ani pomníky.
V minulosti to všechno započalo povalením jednoho pomníku. Zničením první výlohy. Vyrabováním prvního obchodu. Prvním heslem namalovaným na zeď černou barvou. JUDEN RAUS. Z blbosti a zloby zrodili se nadlidé. A hned začali šlapat po lidské důstojnosti některých svých spoluobčanů. Postavili koncentrační tábory pro Židy. A nejen pro ně. Zavírali, mučili a vraždili všechny odpůrce svých blbotvorných plánů na ovládnutí celého světa...
Holocaust. Soa. Celý svět si 27. ledna připomíná ono hrůzné období. Šel jsem nedávno jednou docela obyčejnou a tichou ulicí v San Diegu, když tu pojednou vidím kutálet se po silnici míč. Pohopsával středem ulice a jinak nikde nikdo. Až jsem uviděl školní hřiště a za plotem klubko dětí. Stály a hleděly za míčem. Byly za plotem. Za takovým obyčejným co doma máme u zahrádek. Nezbylo mi, než rozběhnout se a míč chytit do náruče. A pak udělat pár kroků a hodit jej přes plot. Děti začaly radostně křičet a rozběhly se za míčem. Až na jednu malou holčičku. Stála tam a koukala na mne. Měla krásné černé oči a krásně koukala. A já koukal. Hleděli jsme na sebe až do okamžiku, kdy se holčička pousmála a tichounce poděkovala a pak se rozběhla za ostatními. Zmizela mezi dětmi a já pojednou uviděl před očima mlhu a pak docela jiný obrázek. Děti stojící za plotem koncentračního tábora v Osvětimi. Za plotem z ostnatého drátu. A taky koukaly černýma očima. Nevím kam. Někam hodně daleko. Rozhodně nekoukaly po míči. Jen natahovaly ruce jako hůlčičky potažené dětskou kůžičkou s vytetovanými čísly. V těch očích byl všechen smutek světa. Na to se nedá zapomenout. A pak na tisíce dalších dětí, co zachytil fotograf před plynovými komorami. Na ty už nezbylo u plotu místo. Nezbyl po nich ani pomníček. Alespoň jej žádný blb a zloduch nikdy nepovalil a nepovalí...
Holocaust. Soa. Miliony Židů, od nemluvňat po stařečky, zahynulo v tomto historicky krátkém období. V současnosti je před dokončením park Gustava Mahlera, kde byly archeology obnaženy základy vypálené synagogy. Tady se uvažuje umístit i důstojný památník všem jihlavským obětem soa s více jak tisícovkou jejich jmen. Jihlavští Židé by si to zasloužili, oni ve městě žili, podnikali, stavěli domy a továrny, umírali. Oni se o Jihlavu zasloužili. Připomeňme si je, ohlédněme se za nimi. Žili takřka v každém domě, chodili po všech ulicích. Jsou stále mezi námi.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)