Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Brouk v hlavě

No, prosím. Jen si klepnu na internet a hned mám brouka v hlavě. Broučka, abych nepřeháněl. Jen mě tak lehce pošimral a cvrnknul k přemýšlení. Jsem bohat či chud. Podle průzkumu tam u nás doma v Česku se dvě třetiny dotázaných cítí ani ne chudí, ani ne bohatí. Tak doslova to bylo uvedeno černé na bílém. Zbývající třetina jsou zřejmě bohatci. Ten průzkum navíc stanovil minimální měsíční příjem pro bohaté na 60 tisíc korun. Maximální hranice stanovena nebyla, což mě nepřekvapilo. Patrně ani ne může být. Ta suma se může stát v určitém momentě nesdělitelnou. Mnozí naši spoluobčané by ono číslo nepřežili a mohla by je klepnout pepka.
Mně se však přihodila neuvěřitelná věc se kterou jsem měl co dělat, abych ji sklepal. Sám si za to můžu. Jednou takhle zrána jsem vstal a cítil jsem se báječně. Pár dnů před tím, jsem se vrátil z jihlavské nemocnice, kde jsem se podrobil operacím šedého a zeleného zákalu. To je tak, komu Pánbů, tomu všichni svatí. Jsem dítě štěstěny, které mi dopřálo hned dvě barevná onemocnění. Jinej, chudák, chytne jednu berbarvou infekci a je na márách. Ale o to nejde. Já se cítil nevýslovně, přímo božsky krásně. Já viděl jak za mlada. Já koukal jak spadlej z višně. Abych to zkrátil. Můj celkový stav, moje bezchybně naladěné JÁ, bylo pojednou k nezaplacení. A co to znamená. Já byl boháč, pracháč, zazobanec. Milion byl v tom okamžiku pouhou almužnou. Já se v duchu povaloval v oblacích. Utápěl se v blaženosti. Zná někdo ten pocit. Už si někdo z vás někdy řekl, že je něco nebo někdo k nezaplacení a pak mu to spadlo přímo do klína a nebo jinam, co já vím... Mezi námi, co se peněz týče, obyčejný důchodce na tu hranici 60 tisíc korun ani se žebříkem nedohlédne. Ale je to vůbec důležité? Má takovej milionář vůbec něco k nezaplacení, když má pořád naditou srajtofli a furt jenom platí a platí. Všechno si kupuje. No, bože, jednou z něho bude stejná hromádka popelu, jako ze sousedky, co má důchod pro kočku a z toho živí jak sebe, tak tu kočku a ještě psa Alíka.
Ty dvě třetiny dotázaných jsou vykuci. Ani chudí, ani bohatí. Dolů nepadat, nahoru se necpat. Něco tutlají. Nebýt ani hodnej, ani zlej. Nebýt. Hlavně nebýt vidět, že na všechno mám a vám je do toho pendrek. Ať jdu tam u nás doma po kterékoliv ulici, pořád slyším, že to stojí za enono a někdy dokonce za ho---. A přitom to říkají slušní a slušně vychovaní lidé. A říkají to pořád. Říkali to za Husáka, říkají to i dneska. Jen při průzkumech se chtějí povytáhnou a tak neříkají tak ani tak a nebo říkají tak a ani ne tak. Tak nějak. Až tak ne, ale skoro tak. Řekněme si to upřímně, je to všechno taková žblechtomanie. Takové kecando vo ničem. Důležité je, jak se kdo cítí. Někdo je bohat duchem a k životu mu stačí žít a užívat si. Někdo je přebohat, ale chuďas na IQ. A pak najednou přijde ta s kosou a on, ač ne chuďas, je pojednou chudák. Musí tady nechat všechny ty miliony, prdnout na desku a jít. A na tý cestě tam do neznáma, tam není rozdílu, tam není pánů, ani boháčů, jak se pělo jednou v jedné písni.
Už se těším až bude jednou probíhat zas nějaký ten průzkum. Třeba o tom, kolik piva vypiju. Já vím, kolik vypiju, já jo. Ale průzkumníkovi řeknu, a vám to povím už teď, vypiju ani ne málo, ani ne moc. Jsem jedním z těch dvou třetin dotázaných. Vsaďte se.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)