To naše česká bílá zeď je stavěná z lomového kamene na maznici a pamatuje už nějaké to století. A voní. Naše bílá zeď tam doma voní vápnem. Už vidím ten kyblík a štětku a slyším, jak si smlsává nahoru dolů po stěně, jak mlaská po nerovnostech co pes po telecí kosti.
Když jsem před mnoha lety chalupu kupoval a zeď otloukal, napočítali jsme kolem 45 vápenných maleb. Na vsích se malovalo tak po třech letech. Zkuste si spočítat první výmalbu této světnice. My totiž nemáme místnost, my nemáme obývák, máme buďto cimru a nebo světnici. To v jednom bytě v Jihlavě jsme měli i kabinet. Byt byl po Němcích. Byl to nóbl byt. Přišli jsem o něj po vítězném únoru...
„Do Panského domu jsem nastoupil v roce 1981 ještě skoro jako kluk. V březnu 1992 jsem zde začal podnikat a Panský dům posléze koupil. Restauratérem a hoteliérem musíte být tělem i duší, tuhle práci vnímám jako poslání. Pokud je vše jinak, zákazník to rychle pozná. Kvalitní kuchyně a dobře ošetřené pivo jsou základem dobrého podniku, v tom se naštěstí se spolupracovníky shoduji. Nejkrásnější hudbou pro mé uši je pak ruch plné a spokojené hospody. Udělení výročního certifikátu oslavíme s našimi štamgasty i obchodními partnery, kteří si zaslouží oslavu s dobrou muzikou, výborným plzeňským ležákem a něčím dobrým na zub,“ říká Pavel Halama, majitel Panského domu.Mnohokrát jsem kráčel po zdejších amerických ulicích a díval se, jak se staví dům. Samé dřevo. Trámky, prkna, latě. A dřevotřískové desky z hrubých hoblin. U nás to byl zřejmě zmetek či aušus. Z něčeho takového stavěl jeden ze sousedů kurník a druhý boudu pro ovce. A vůbec. Většina zdejších domků se podobá našim chatám. Často nejsou o nic menší a už vůbec ne větší. Nakoukl jsem do několika novostaveb. Pěkné, ale na moje gusto těsné. Zatraceně přiškrcené. Dva kroky z předsíňky a stál jsem v kuchyni, tři kroky zpátky byla koupelnička a záchod, ještě krok a byla ložnice. Co nesmí u amerického domku chybět je garáž, raději dvě. Třetí a čtvrté auto stojí u chodníku. Někde stojí u chodníku před domem všechna auta. Garáž je nepřeberné skladiště krabic, balíků a jiného roztodivného harampádí. Já tomu říkám bordel. Jeden majitel takového malého domečku má před okny ještě jeden maličký domeček. Dlouho jsem si myslel, že je to kůlnička na zahradní nářadí. Nedávno jsem odhalil tajemství oné budlinky, je to prádelnička s pračkou a suškou. To je nápad, a hned je místo pro hovník neboli fotel nebo krabici pro kočku. Tady jsou kočky v módě. A psi také. Člověka to přímo nutí si po našem zanotovat: Na okně seděla kočka a venku štěkal pes...
Ale venku stále prší. Na blízké křižovatce mokne červená tabule vábící zájemce k pronájmu volných bytů. Těch tabulek letos přibylo. A na řadě domů a domků visí cedule hlásající prodej. Stačí zavolat číslo realitky a dům je váš. Ale musíte mít peníze. Ani tady není domov zadarmo. Znovu se mi vybavuje příhoda, kdy jeden bohatý Američan opustil svůj honosný dům v New Yorku a odjel natrvalo k nám do Evropy. Tehdy přijel jen s taškou. Možná měl dvě. V Americe nechal dům plný nábytku, obrazů a nepochybně i dalších drobností či cetek, které spolu s ním tvořily jeho domov. Můj domov také tvoří obrázky a stará rozvrzaná skříň a ještě starší stůl s odštípnutým levým rohem. To všechno by se dozajista stěhovalo se mnou, kdybych měl odjet kamkoliv. Našinec se těžko loučí s domovem, s domem, s místem, s lidmi kolem. Američan se pro peníze zabydlí kdekoliv. Zatím co já koukám do deště a sním si dodaleka, auta dole na ulici jezdí a jezdí a jezdí...