Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Krásný vzhled je na ten Boží svět

Koho by v tom každodenním ruchu napadlo starat se o to, v jaké nadmořské výšce žije. U nás doma máme za chalupou vrch U svatého Antonína a ten je vysoký něco přes 620 m. Je to moc a nebo málo těch 620 m nad mořskou hladinou. Ví to někdo. A teprve tady, v kalifornském San Diegu, mohl jsem si na stará kolena tu výšku krásně představit. A nejen představit. Já si na ni vyšlápl. Já ji vypochodoval až nahoru. Kousek za naší americkou chalupou je vrch Cowles měřící něco přes 480 m a protože kousek odtud je Tichý oceán, stačí se jenom dívat. Vpravo na vrchol kopce, vlevo na mořskou hladinu. Vpravo, vlevo. Marná sláva, výška je to pořádná. Pokud se skutečně na zemi otepluje a ledovce odtávají a hladiny moří stoupají, není to s námi na Českomoravské vysočině tak zlé. Než se tam voda došplouchá, bude to ještě dlouho trvat a to já už budu zase nazpátek doma na úpatí Antonínského kopce.
Když tak o těch dvou kopečcích přemýšlím, kladu si otázku, který je krásnější. Ten náš doma je porostlý jehličnatým lesem s převahou smrků. Ten americký je samý kámen, samé skalisko a je porostlý nízkou vegetací a pichlavými křovisky. Nahoru vede klikatá cesta, kudy denně proudí stovky, řekněme že turistů. Jedni jsou obaleni různými přístroji hlídajícími krevní tlak, spotřebu v kaloriích a také obaleni nadbytečným tukem. Jiní spěchají svižným krokem, dokonce jsem zahlédl i pár upachtěných běžců. S ohledem na svůj věk a stále nemotornější nohy díval jsem se především kam šlapu, nerad bych sebou praštil na tvrdou americkou zem a pak jsem koukal po hadech. Opravdu se vší vážností či přímo se strachem. Já hady nerad. Na ně tady upozorňovala celá řada tabulí a výstražných trojúhelníkových značek s černým hadem. Chřestýši si tady rádi hoví na sluncem rozpáleném písku a snad čekají na turisty. Nic jiného jsem tady mimo trávu, keře a kamení neviděl. Ale pozor, ještě to není všechno. Čas od času sem přicházejí na procházku pumy. To prý je potřeba hodně řvát, mávat rukama nad hlavou a doufat, že to dobře dopadne a ta potvora zase zmizí odkud přišla. Ale dobře to dopadlo. Na samém vrcholku mě uvítala pamětní tabule a uřícení turisté napájející se čistou pramenitou vodou z PET lahví. Ti zkušenější mají na vodu na zádech zvláštní gumové ruksáčky s trubičkou a tu si kdykoliv strčí do pusy a pijou. Inu, Amerika je země velkých vynálezů. Nám kdysi stačily na cesty dlaně a studánky a jen výjimečně hliníkové bandasky či termosky.
A tak se vracím k té původní otázce, který ten kopec je krásnější. Marná sláva, ten náš praotec Čech byl romantik, vybral si krajinu s oblými kopečky, kde se střídají čtyři roční období. Praotec Manitu byl patrně chudák sužován revmatismem a tak hledal spíš celoroční teploučko a bylo mu jedno, že slunce bude prahnout od ledna do prosince. Jak mi před časem znovu potvrdila jedna emigrantka: Tady v tý Kalifornii je furt krásně, až mi to leze krkem... A já dodávám, už abych byl zase doma a mohl si odházet pár sněhových bílých závějí. Bože můj, co já bych dal za jednu sněhovou kouli!

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)